Český hokejový fanoušek je zvyklý na ledacos. Zažil roky slávy i hluboké krize, ale současný herní projev národního týmu na mistrovství světa vyvolává spíše pocity beznaděje a rozpaků. A netýká se to jen herního výkonu.
Češi na letošním šampionátu zatím nijak nezáří a pohled na tabulku i předvedenou hru bolí. Sokující prohra se Slovinskem, následné povinné, ale upracované vítězství nad Itálií v poměru 3:1, urvaná výhra se Slovenskem 3:2 a přímo ostudná porážka s Norskem 4:1.
Místo hokejové radosti sledujeme na ledě křeč. Hráči v pozápasových rozhovorech točí stále stejné, prázdné fráze. Dokola posloucháme věty typu „musíme se z toho poučit“ nebo „něco jsme si k tomu v kabině řekli“. Jenže na ledě žádná změna vidět není. V takovou chvíli musí přijít zásadnější vyjádření od muže, který celý tento orchestr diriguje, tedy od hlavního trenéra Radima Rulíka. Jenže právě zde přichází to největší zklamání.
Trenér bez sebereflexe
Skutečný lídr se pozná v krizi. Když se týmu nedaří, správný kouč vezme veškerou odpovědnost a tlak na sebe, zaštítí své hráče a ukáže médiím i veřejnosti pevnou půdu pod nohama. Radim Rulík však volí zcela opačnou taktiku. Chybu vidí všude možně, jenom ne u sebe.
Když fanoušci na konci zpackaného zápasu vyjádřili svou nespokojenost hlasitým pískotem, což se v zápasech národního týmu stává opravdu zřídka, dostal trenér přímou otázku, zda pro toto chování tribun má pochopení. Jeho odpověď byla čistým alibismem:
„Naprosto. Říkal jsem to i v kabině. Máme tady kluky se zamotanou hlavou, nemají potřebné zkušenosti. Celé to drhne. Uvidíme, jestli si dají říct, protože zkušení hráči na ně apelují stejným způsobem jako my trenéři. Kluci to ale musejí dokázat na ledě, tak uvidíme, jaký bude další vývoj.“
Takhle nemluví vůdce
Tato slova musela mezi hráči zapůsobit jako ledová sprcha. Takhle má do médií mluvit skutečný lídr? Tohle má unavené a psychicky nalomené hráče motivovat k lepším výkonům? Radim Rulík udělal to nejjednodušší a zároveň nejzbabělejší, co trenér udělat může. Hodil své svěřence přes palubu, aby si sám umyl ruce nad herní krizí.
Vzkaz veřejnosti byl jasný: My trenéři i zkušení hráči jim to říkáme správně, ale ti mladí to neumějí prodat na ledě. Trenér se tímto výrokem pasoval do role pouhého diváka, který čeká, „jaký bude další vývoj“, místo aby ten vývoj aktivně určoval.
Ztracená loajalita
Trenér má v moderním sportu kromě samotného výběru nominace a vymýšlení taktických herních variant ještě jednu zcela zásadní roli. Tou je absolutní loajalita vůči týmu. Skutečný šéf stojí za svou sestavou, i kdyby ho to mělo stát krk. To se od velkých osobností prostě očekává.
O to zarážející je Rulíkova rétorika v kontextu toho, že tento tým si kompletně sestavil on sám. Pokud mají mladí hráči „zamotanou hlavu“ a chybí jim zkušenosti, je to vizitka trenéra, který je do týmu vybral a nedokázal je na mezinárodní úroveň psychicky ani takticky připravit.
Kdo nedisponuje vlastností chránit svůj tým a nést odpovědnost za společné nezdary, nemá na střídačce národního týmu co pohledávat. V takovém případě by měl raději sedět tiše v koutě, kam nefouká, a pokorně mlčet, než veřejně svalovat vinu na ty, které sám poslal do boje.