V českém systému náhradní rodinné péče chybí rychlost. Schvalování pěstounů trvá mnohdy skoro rok a ohrožené děti se tak do bezpečného prostředí dostávají později než by musely.
Když slyšíte, že o dítě pečuje stát, zní to na první pohled bezpečně. Představíte si systém, který hlídá, aby bylo o ohrožené děti postaráno, aby nikdo nepadal „mezi dveřmi“. Jenže realita je často jiná. Příběh paní Vlasty, který zazněl v podcastu Mezi Dveřmi, ukazuje, jak složitá a zdlouhavá cesta k záchraně jednoho malého života může být – a jak pomalý může být systém, který by měl chránit ty nejzranitelnější.
Vlasta znala rodinu malého chlapce odmala. Když se narodil, jeho matka už několik let bojovala se závislostí. Pokusy o léčbu končily neúspěchem, naděje střídalo zklamání. Úřady sice věděly, že žena žije nestabilně, ale jak Vlasta říká: „Pokud má dítě co jíst a kde spát, zákon to prostě neřeší.“
Skutečné nebezpečí přišlo, až když se mladá matka i se synem přestěhovala do drogové varny. Teprve tehdy zasáhl otec dítěte a upozornil úřady. Díky tomu chlapec přežil.
Vlasta se o něj začala starat, když mu nebyl ani rok. Čtyři dny péče jí stačily, aby věděla, že ho chce u sebe napořád. Ale systém rozhodl jinak – dítě muselo nejdřív k přechodným pěstounům, a Vlastu čekalo osm měsíců byrokracie, školení, posudků a čekání na rozhodnutí. Osm měsíců, během nichž malé dítě znovu ztrácelo jistotu, kterou na okamžik získalo.
„Bylo to nekonečné. Každý den jsem myslela na to, jestli se k nám vůbec vrátí. Ale nevzdala jsem to,“ říká Vlasta. Teprve 23. prosince, den před Štědrým dnem, přišlo rozhodnutí soudu: chlapec se k ní mohl vrátit natrvalo.
Dnes má klid, domov a jistotu. Ale systém, který měl chránit jeho dětství, ho na dlouhé měsíce připravil o něco, co už se nevrátí – o čas. A právě ten je v životě dítěte nenahraditelný. Každý měsíc v nejistotě znamená další ztrátu důvěry, bezpečí a vazby.
Příběh Vlasty je důkazem, že v českém systému náhradní rodinné péče chybí rychlost. Úřední procesy jsou důkladné, ale pomalé – a na to doplácejí děti, které čekají. OSPOD odvádí záslužnou práci, ale často je svázán zákony, metodikami a nedostatkem lidí. Výsledkem je paradox: stát chce dítě chránit, ale svou pomalostí ho zároveň zraňuje.
Je čas tuhle realitu pojmenovat. Děti nepotřebují dokonalý systém, potřebují domov – a ten by jim měl stát pomoci najít co nejrychleji. Každý den navíc v čekání je dnem ztraceného dětství.