Příběhy dětí vyrůstajících v zanedbaném či nebezpečném prostředí často zůstávají veřejnosti skryté. Iniciativa Mezi Dveřmi upozorňuje na děti, které se ocitají mezi právy svých rodičů a právem na bezpečné dětství, a usiluje o otevření debaty na téma jejich ochrany.
Jsou příběhy, které se neposlouchají snadno. A přesto je potřeba je slyšet. Dvouletý chlapec, jehož život ukončil vlastní otec pod vlivem drog. Tříletá dívka, která místo stavění bábovek na pískovišti a poslouchání pohádek poznala žebrání před supermarketem a prostředí plné narkomanů. Když si ji přebírala pěstounka, dívka neuměla mluvit, neznala běžné jídlo, bála se vody a její svět se smrskl na pár gest a nesrozumitelných zvuků. Trvalo dny, než jí rozčesali slepené vlasy. A trvalo mnohem déle, než malá slečna začala znovu objevovat, co znamená bezpečí a láska.
Jakkoliv se to může zdát neuvěřitelné, podobné příběhy nejsou bohužel výjimkou. V podcastu Mezi Dveřmi o nich mluví pěstouni napřímo. Popisují děti, které vyrůstaly například v drogové varně, děti zavírané do zvířecích kotců, děti, které jedly psí granule nebo přežívaly na vodě smíchané s moukou. Mluví o hladu, zanedbání, o fyzickém i psychickém týrání. A především o důsledcích, které si tyto děti nesou dál. Často po celý život.
Právě z těchto zkušeností vznikla iniciativa Mezi Dveřmi, která si klade za cíl otevřít debatu, která v české společnosti dlouhodobě chybí: Kde končí rodičovská práva a kde začíná právo dítěte na bezpečné dětství?
Podle Pavla Foltýna, autora petice a jednoho ze zakladatelů iniciativy Mezi Dveřmi, se totiž v praxi často stává, že systém dává opakovaně šanci rodičům, kteří ji nedokážou, případně vůbec nechtějí, využít. „Mnohdy se zdá, že rodičovská práva mají přednost před právy dítěte. Nezodpovědní rodiče tak dostávají znovu a znovu příležitost upravit své poměry. Jenže to se ve skutečnosti podaří jen málokdy. A dětem mezitím ubíhá čas. Čas, kdy by mohly vyrůstat v láskyplném a stabilním prostředí,“ říká.
Nejde přitom o teoretickou debatu. Foltýn se sám už více než tři roky podílí na péči o holčičku, která byla své biologické matce odebrána hned po narození kvůli drogové závislosti. „Biologický rodič může v zásadě kdykoliv požádat o navrácení dítěte. To by bylo pochopitelně v pořádku, a dokonce i žádoucí. Ovšem pouze v tom případě, pokud by byl takový rodič skutečně připravený a schopný vytvořit pro své dítě bezpečné zázemí. Jenže v praxi se často stává, že se dítě k rodičům vrátí, situace se nezlepší a za několik měsíců je znovu odebráno. Ten zásah do dětské psychiky je obrovský a nevratný,“ popisuje.
Iniciativa Mezi Dveřmi proto přichází s konkrétním návrhem: jasně definovat podmínky a časový rámec, během kterého musí rodiče, kterým bylo dítě odebráno, prokázat schopnost se o dítě postarat. Pokud tak neučiní, mělo by být možné jejich rodičovská práva omezit. Smyslem takového kroku není trestat rodiče, ale dát dítěti šanci vyrůstat ve stabilním a bezpečném prostředí.
Cílem iniciativy ani petice není rozdělovat společnost nebo hledat viníky. Cílem je otevřít téma, které se často odehrává mimo pozornost veřejnosti – „mezi dveřmi“ institucí, rozhodnutí a lidských osudů. Cílem je dát hlas těm, kteří ho mít bohužel zatím moc nemohou. Dětem, které si svůj nepěkný osud samy nevybraly.
Petice, která z iniciativy vzešla, zatím nasbírala nižší stovky podpisů. Aby se ale téma skutečně dostalo na politickou úroveň, je jich potřeba mnohem víc.
Možná totiž nejde pouze o otázku, zda dát rodičům další šanci. Možná je to spíše otázka, kolik času jsme ještě ochotni vzít dětem.