Rozhovor s maminkou dívky, která má diagnostikované ADHD a poruchu pozornosti, byl optimistický, ale smutný zároveň. Dlouhé čtyři roky zoufale pátrala, co může dceři být a dlouhé čtyři roky poslouchala, že to je věkem
Dětská psychiatrická péče má u nás bohužel stále velké nedostatky. „Byla jsem bezradná. Doktoři říkali, že to je obdobím, ale dcera si lámala nohy, ruce, začala být vůči mně agresivní. Byla jsem pro ni hromosvod. Nevěděla jsem, co mám dělat. Musela jsem říct „STOP“ Nejen taková věta zazněla v rozhovoru s maminkou, který vychová dceru s diagnostikovaným ADHD a poruchou pozornosti. Nemuselo by na tom být nic zvláštního, kdyby skoro čtyři roky nebojovala s názorem odborníků. Že dceřino chování je důsledkem období. Nebylo. Co například v rozhovoru zaznělo?
Kdy jste poprvé začala cítit, že se s dcerou děje něco jiného, než je běžné?
Pamatuju si to přesně. Bylo to kolem třetího roku, kdy nastoupila do školky. Poprvé se tam objevil pevnější režim – a v tu chvíli se začala hroutit. Byla neobvykle unavená, podrážděná, někdy až agresivní. Do té doby jsem ji znala jako úplně jiné dítě. Najednou se všechno začalo měnit.
Myslíte, že právě režim ve školce byl spouštěčem?
Částečně určitě. Najednou na ni bylo moc podnětů, příkazů, věcí, které musí stihnout. Děti s ADHD mají často problém zpracovat více informací najednou – a to přesně vidím zpětně. Domů přicházela vyčerpaná a všeho bylo prostě moc.
Dostávala jste i zpětnou vazbu od učitelek?
Veronika: Ano. Ve všem běžném byla šikovná, ale třeba při výtvarce se prostě zvedla od stolu, prohlásila, že to dělat nebude, a odešla. Nešlo s ní hnout. A učitelky to braly jako vzdor. Já v tu dobu taky nevěděla, co si myslet.
Konzultovala jste to s pediatričkou?
Veronika: Hned několikrát. Vždycky řekla, že „je to věkem“. Že období vzdoru mají všechny děti. Jenže to trvalo roky. A zatímco doma jsme řešily záchvaty vzteku, v obchodě vyhazovala věci z regálu, lehala si na zem, křičela… Bylo to extrémní. Lidé se dívali, mluvili o tom, že ji neumím vychovat. Bylo to hodně nepříjemné.
Později jste říkala, že problém vygradoval až do sebepoškozování…
Veronika: Ano. Když jí bylo šest, sedm let, začala se tahat za vlasy, kousat se, škrábat do obličeje. Lámala si ruce i nohy, bylo to opravdu děsné. V tu chvíli jsem si řekla: konec, takhle to dál nejde. A začala jsem opět hledat pomoc.
Jaká byla reakce odborníků?
Epilepsie se vyloučila. Až na psychiatrii v Havlíčkově Brodě nám lékař řekl: „To je jasné ADHD.“ Jenže další problém bylo najít psychiatra, který nás přijme. Všude pořadníky. A já měla dítě, které se denně zraňovalo. Nakonec nám pomohla doporučená psychiatrička a spolupráce se střediskem výchovné péče.
Změnilo se něco po stanovení diagnózy?
Úplně všechno. Konečně jsme věděly, co se děje. Začaly léky, terapie, úprava režimu. Dcera potřebuje krátké, jasné instrukce a dost času. Jakmile to respektujeme, funguje lépe i ve škole. Náš život se obrátil o sto procent.