Rozhovor s Mgr. Jindrou Šalátovou, ředitelkou SOS dětské vesničky, jedné z nejvýznamnější a také nejstarších neziskových organizací v Česku, přinesl velice zajímavý vhled do problematiky pěstounské péče a ohrožených dětí.
O tom, co se děje s dětmi, které nemohou vyrůstat ve své vlastní rodině, se často mluví jen mezi odborníky. Jenže jejich příběhy jsou někdy tak silné, že by měly zaznít nahlas a v široké veřejnosti. V rozhovoru rpo podcast Mezi Dveřmito připomněla Mgr. Jindra Šalátová, ředitelka organizace SOS dětské vesničky.
Vyprávěla o osudech dětí, které přicházejí z prostředí, kde byly roky přehlížené, zanedbávané nebo dokonce týrané. „Člověk si to těžko dokáže představit, pokud to nezažil. Ta traumata děti ovlivní na celý život,“ říká Šalátová. A přiznává, že i ona sama se někdy musí nadechnout, aby vůbec unesla tíhu některých příběhů.
Velkým tématem je podle ní i rovnováha mezi právy rodičů a právy samotných dětí. „Systém dnes pořád upřednostňuje biologické vazby. Jenže tím se někdy dítě nechává příliš dlouho v prostředí, které mu ubližuje,“ vysvětluje. To je moment, kdy čas hraje proti dětem – každý měsíc navíc znamená hlubší jizvy. Dětem prostě ubíhá čas.
Ředitelka otevřeně mluvila i o nedostatku pěstounů. A to je problém, který se týká nás všech. V Česku jich není dost, i když právě pěstounská péče může dětem nabídnout to nejcennější – blízkost, bezpečí a každodenní lásku. Existuje i sdílená forma pěstounství, která umožňuje, aby dítě zůstalo v kontaktu s biologickou rodinou, pokud je to pro něj důležité. Jenže než se někdo do role pěstouna dostane, čekají ho složité papíry, dlouhé lhůty a často i zklamání.
„Některé rodiny odradí i finanční stránka. Péče o dítě není jen otázkou srdce, ale i rozpočtu,“ upozorňuje Šalátová. Zvlášť příbuzní, kteří se ujímají dětí v rámci rodiny, často dostávají jen minimum – částky vycházející ze životního minima, které sotva pokryjí reálné náklady. Přesto většina z nich říká: děláme to pro děti, ne pro peníze.
SOS dětské vesničky se proto snaží podporovat nejen děti, ale i samotné pěstouny. Nabízejí odbornou pomoc, psychologické služby i prostor, kde se rodiny necítí samy. „Pěstounů je málo a dětí, které potřebují nový domov, přibývá. Podmínky se ale moc nemění,“ shrnuje Šalátová.
A přesto v jejích slovech zůstává naděje. Protože i když systém není dokonalý, každé dítě, které díky pěstounské péči dostane šanci na normální dětství, je malý zázrak. A právě o těchto zázracích bychom měli mluvit častěji. Celý rozhovor si můžete poslechnout na www.forendors.cz/mezidvermi