Nikdo si nedovede představit, co se odehrává v hlavě dítěte, které je stále dokola opouštěno těmi, kteří o něj pečují. Přestává věřit, uzavírá se do sebe a vnitřně pláče.
Pěstounka Lenka hovořila o poruše citové vazby (RAD) a o tom, co to dělá s dětmi, když se u nich často střídá pečující osoba. Může takové dítě někoho milovat, nebo přestává doufat a věřit?
Lenka má takové dítě v péči a mluví velmi otevřeně o tom, co je náročné, co funguje a co by okolí často asi vůbec nenapadlo. Rozhovor totiž otevírá téma, o kterém se často mluví jen okrajově, přesto zásadně ovlivňuje životy tisíců dětí v náhradní rodinné péči. Jde o raná traumata, opakované odmítnutí a jejich dopad na psychiku dítěte, který se naplno projevuje až ve chvíli, kdy má dítě fungovat v běžném prostředí, typicky ve škole.
Lenka popisuje zkušenost své pěstounské dcery, která si už v raném věku prošla sérií odmítnutí. Od biologické matky, přes porodnici, instituce až po období nejistoty, kdy nebylo jasné, kdo se o ni skutečně postará. Právě tato zkušenost zanechala hlubokou stopu v podobě poruchy citové vazby. Ta se navenek neprojevuje modřinami nebo viditelnými zraněními, ale chováním, které je pro okolí často nepochopitelné a vyčerpávající.
Jedním z typických projevů je křik a panická reakce ve chvíli, kdy dítě ztratí pocit jistoty. Lenka popisuje situace, kdy stačí, aby si na chvíli povídala se sousedkou, a dítě spustí zoufalý křik. Ne proto, že by bylo rozmazlené, ale proto, že se v něm znovu aktivuje strach z opuštění. Jakmile se Lenka objeví a ujistí ho o své přítomnosti, vše se uklidní. Dítě si jen potřebovalo ověřit, že tu stále někdo je.
Porucha citové vazby se u každého dítěte projevuje jinak. Některé děti odmítají doteky, jiné naopak hledají kontakt, ale jen podle vlastních pravidel. Lenčina dcera se chce mazlit pouze tehdy, když sama cítí potřebu. Jakýkoli pokus o iniciativu z druhé strany odmítá. Děti v pěstounské péči často potřebují mít kontrolu nad emocemi i situacemi, protože dříve žádnou kontrolu neměly.
Zásadní zlom přišel s nástupem do první třídy. Přestože se dítě do školy těšilo, realita byla tvrdá. Učitelka ani asistentka pedagoga nebyly na práci s dítětem s traumatem připraveny. Přes veškeré podklady a vysvětlení se Lenka setkala s nepochopením a rychlým nálepkováním. Po několika týdnech dostala dlouhý seznam problémů, bez snahy hledat příčiny chování. Dítě se začalo uzavírat, bát a reagovat nepřiměřeně. Výsledkem byla změna školy.
V nové škole se situace zásadně změnila. Jiný přístup, empatie, jasná autorita a bezpečný vztah s učitelkou vedly k tomu, že dítě znovu našlo radost ze školy. Lenka zdůrazňuje, že klíčovým faktorem není věk učitele, ale jeho osobnost, schopnost empatie a ochota přemýšlet o tom, co si dítě nese z domova.
Rozhovor zároveň ukazuje systémový problém. Pedagogové nejsou na práci s dětmi z pěstounské péče systematicky připravováni. Porucha citové vazby je relativně nově pojmenovaná a ve školství s ní téměř nikdo neumí pracovat. Lenka se proto snaží jezdit do škol a mluvit o těchto zkušenostech. Často se setkává s reakcí, že učitelé netušili, čím si tyto děti procházejí.
Celý příběh není obžalobou jednotlivců, ale upozorněním na to, že děti v náhradní rodinné péči potřebují víc než jen dobrý úmysl. Potřebují porozumění, čas, stabilitu a systém, který s jejich zkušeností počítá. Bez toho budou i nadále narážet na nepochopení tam, kde by měly najít bezpečí.