Co dítě, to smutný příběh. Pěstounka Jiřina jich může vyprávět už celých jedenáct. Práci pěstounky bere jako poslání, ale přiznává, že má často slzy v očích. Osudy některých dětí jsou totiž skutečně hodně smutné.
Jiřina je žena, která zůstává pevně stát i v situacích, kdy jiní už dávno couvají. Už jedenáctkrát totiž otevřela dveře svého domova dítěti, které přišlo z prostředí plného bolesti, zanedbání nebo naprosté lhostejnosti. Přesto v rozhovoru pro podcast Mezi Dveřmi mluví klidně, bez patosu. Nehledá obdiv. Jen dělá to, co považuje za správné.
„Každé dítě, které k nám přišlo, mělo za sebou těžký příběh. Ale některé byly doslova otřesné,“ říká tiše. Popisuje například příběh pětiletého chlapce, který neznal žádné hračky ani běžnou verbální komunikaci. Jen stále dokola jezdil na odrážedle v kruhu – jako ryba ve skleněné kouli. Cokoliv spadlo na zem, to okamžitě snědl. Nebo holčička, kterou přivezli s popáleninami na dvanácti procentech těla a u které existuje navíc podezření, že byla v rodině zneužívána. No a pak je tady příběh novorozence, který k ní přišel s výživovou sondou voperovanou přímo do žaludku.
Přestože je Jiřina v pěstounství profesionál, netají se tím, že systém podle ní v řadě věcí selhává. „Stát bez mrknutí oka svěří vážně nemocné dítě do rukou člověku, který nemá žádné zdravotnické vzdělání. A pak se diví, že nastávají problémy. Musela jsem volat až na Ministerstvo zdravotnictví, když jsem nemohla sehnat náhradní díly k systému PEG pro umělou výživu“ říká. Podobně kritická je i vůči některým případům, které prochází pod dohledem OSPOD. Zmiňuje například matku deseti dětí, která opakovaně uniká nástupu do výkonu trestu tím, že stále znovu otěhotní. „Paní z OSPODu mi řekla, že to propadlo sítem. Tohle ale není ochrana práv dětí. To je systémové selhání.“
V rozhovoru padlo i téma loučení. Po nějaké době se totiž dítě vrací buď zpět do biologické rodiny, nebo k dlouhodobým pěstounům. Loučení zažila už desetkrát a vždy bolí. „Každé dítě, které odchází, je kus mého života. Když odejde, potřebuju si poplakat. Někdy odjedu na pár dní pryč. Prostě vypnout, nabrat sílu,“ svěřila se v rozhovoru.
Velkou oporou je jí dcera Katka, která se do péče aktivně zapojuje. Pomáhá s dětmi, ale i s běžným chodem domácnosti. „Bez ní bych to nedala,“ říká Jiřina bez váhání.
Pěstounka Jiřina neplní stránky novin ani nesbírá lajky na sociálních sítích. A přesto každý den dělá něco velkého, co by za lajky rozhodně stálo. Starat se o děti, které to v životě neměly jednoduché, bere jako samozřejmou součást svého života. Bez okázalosti, bez očekávání jakéhokoliv uznání. Jednoduše proto, že je to potřeba. Že to tak cítí.
Její příběh není nikterak dramatický, ale je neskutečně silný. Je o tichém odhodlání, trpělivosti a víře, že i dítě s těžkým startem má šanci na dobrý život. Poslechněte si ho. Ne proto, abyste Jiřinu obdivovali, ale protože vám její příběh připomene, co to znamená být dobrým člověkem.