Milé dámy, měly jste doma štíhlého sportovce, který se po několika letech vztahu změnil v lenocha s postavou vysloužilého sumisty? A říká vám sumista, že je to vaše vina? Nebojte, nejste v tom samy…
Kdysi jsem se někde dočetla, že existují ženy, kterým obtloustlí muži imponují, protože se domnívají, že takový muž je klidný, rozvážný a trpělivý a hned tak něco ho nerozhodí. Ve mně však tloušťka vyvolává spíše přesvědčení, že takový člověk je upocený, neschopný svižnějšího pohybu, má slabou vůli a je otrokem svých chuťových pohárků, kterých je co do počtu velmi, velmi málo a přesto se jim daří ovládat celé tělo.
Když jsem dorostla do patřičného věku, kdy se člověk začne ohlížet po nějakém partnerovi, začala jsem si tedy hledat chlapa, který bude mít tělo náčelníka Apačů, což ve věku necelých pětadvaceti let nebylo nic obtížného.
Můj vyvolený měl s Vinnetouem společnou nejen štíhlou postavu, ale také černé vlasy, jiskrný pohled a zaujetí pro správnou věc, což byl v jeho případě sport, který provozoval právě proto, aby měl i nadále tělo jako mladý indián.
Každé ráno uběhl svoje čtyři kilometry, dvakrát týdně chodil plavat, a dvakrát týdně do fitka, v důsledku čehož mu narostly svaly i sebevědomí. Když potom doma večeřel celozrnný chléb s tvarohem, pořádal mi přednášky o tom, jak nikdy nechce být tlustý.
A protože změny v životě přichází plíživě a nenápadně, nějakou dobu mi trvalo, než jsem si uvědomila, že přednášky sice trvají, ale skladba večeře se pomalu mění. Že po tvarohu v nich už dávno není ani památky, a že šunku vystřídaly klobásy, střídající se s pečeným bůčkem.
Po tomto zjištění jsem se začala trochu soustředit i na intenzitu cvičení a měla jsem vtíravý pocit, že už to taky není to, co to bývalo. Běhání prořídlo, plavání taky, a fitko bylo zrušeno úplně. Omezení pohybu muž kompenzoval vysvětlováním, proč k omezení došlo a je třeba mu přiznat, že když už netužil tělo, alespoň brousil ducha.
Ve fitku se prý začali objevovat divní lidé, a hrajíc na strunu mé žárlivosti, dodával, že hlavně ženského pohlaví, ze kterých má navíc pocit, že jim dost imponuje a chtějí ho sbalit. V bazénu prý chytil plíseň do nehtu, bezohledný plavec, trénující zřejmě kraula na olympiádu, mu málem vypíchl oko, a ve sprše mu někdo šlohnul sprchový gel. Park za barákem přestal být bezpečný i pro něj a podle vyprávění se tam po ránu pohybovalo mnohem víc desperátů než na Václaváku o půlnoci.
Trpělivě jsem naslouchala těmto argumentům a žehlila trička, na jejichž informačním štítku pomalu přibývala písmenka X. Když se k původně osamělému písmenku L přidalo již čtvrté „iksko“, zeptala jsem se, jestli nenastal čas na dietu a shození těch nabraných čtyřiceti kil, aby zase začal vypadat víc jako Vinnetou a méně jako prožluklý padouch. Z filipiky, která následovala, si pamatuji jen velmi málo. Ale vyjádřeno v kostce: za jeho tloušťku můžu já a hubnout se nebude, protože on strašně rád jí a je to jeho jediná radost ze života, který je k nežití právě díky soužití se mnou.
Šla jsem tedy do sebe a snažila se radovat z toho, že mu chutná a že vlastně není na stravu náročný. Stačil mu guláš, svíčková, řízky, vepřo-knedlo-zelo, klobásy, špek, buchty a slivovice. Oč náročnější, říkala jsem si, když jsem dávala vepřovou pečeni do trouby, by byla příprava veganské stravy, oč otravnější by bylo vaření podle současné módy. Sice jsem vařila v čím dál větších kastrolech, navíc nakrájení masa na guláš byla kratochvíle téměř na tři čtvrtě hodiny, ale říkala jsem si, že alespoň nemusím dumat o tom jak uvařit svíčkovou bez masa a knedlíky bez vajec.
Já jsem se snažila, abych všeho uvařila dost a ten muž, který před několika málo lety tolik připomínal Vinnetoua, zase o to, aby žádné jídlo nezbylo a zbytečně se nevyhazovalo. Písmenka X na tričku přibývala, a když jich tam bylo sedm, vzdala jsem to a sbalila si kufry. Udělala jsem to jednak proto, že se mi nepodařilo objevit ty avizované dobré vlastnosti tlouštíků a taky proto, aby se mu vrátila zase radost do života a nemusel se pořád cpát. Řekl, že je to dost, že mi to došlo a že teď budu zírat, jak on konečně bude šťastně žít.
Zírám. K sedmi „ikskům“ na tričku přibyly další tři, hmotnost jeho těla lze jen odhadovat, protože se pohybuje mimo rozsah standartní osobní váhy, a pokud mu něco spadne na zem, musí zazvonit u sousedů a poprosit, jestli by mu to nešli sebrat. Zírám, ale nemám z toho ani radost, ani pocit zadostiučinění. Spíš je mi hořko z toho, že teď má moje bývalá velká láska s Vinnetouem společné už jen ty černé vlasy.
Chcete si vydělávat psaním podobných článků? Napište nám
Máte po letech vztahu podobnou zkušenost? Napište nám do diskuze. A jestli se vám článek líbil, sdílejte ho, prosíme, dál.