Při bouřce na otevřeném prostranství rozhoduje o přežití správná poloha. Populární rada radící balancovat na jedné noze je však nebezpečným mýtem, který zcela ignoruje lidskou stabilitu a v reálných podmínkách může mít fatální následky.
Představte si situaci, kdy se procházíte po horském hřebeni nebo otevřené louce a nebe se během několika minut zatáhne do inkoustové černě. První hrom zazní nebezpečně blízko a blesky protínají oblohu vteřinu za vteřinou. Nemáte se kam schovat a v hlavě vám v tu chvíli naskočí poučka, kterou lidé v různých obměnách sdílejí jako zaručený recept na přežití. Tato rada tvrdí, že při bouřce na volném prostranství je nutné si dřepnout a zvednout jednu nohu. Zní to jako rafinovaný způsob, jak oklamat přírodní zákony, avšak pokud se touto radou v reálné bouři budete řídit, vážně hazardujete se životem. Princip, o který se tento mýtus opírá, sice teoreticky vychází ze správných fyzikálních poznatků, ale zcela ignoruje lidskou anatomii a drsnou realitu v terénu.
Abychom pochopili, proč je tato rozšířená fáma tak nebezpečná, musíme se podívat na to, jak blesk působí po kontaktu se zemí. Když blesk udeří, elektrický výboj se šíří půdou do okolí. Zemina a horniny kladou proudu odpor, což způsobuje, že s rostoucí vzdáleností od místa úderu elektrický potenciál v zemi prudce klesá. Pokud člověk stojí v takovém terénu rozkročen, jeho pravá noha se nachází v místě s jiným potenciálem než noha levá. Mezi oběma chodidly vznikne rozdíl napětí, který se odborně nazývá krokové napětí. Jelikož lidské tělo vede elektrický proud mnohem lépe než samotná země, výboj si vybere cestu nejmenšího odporu. Proud vstoupí do těla jednou nohou, projde pánví a druhou nohou odejde zpět do země. Právě krokové napětí je nejčastější příčinou úmrtí živých tvorů při bouřkách, a to i v situacích, kdy blesk nezasáhne přímo je samotné.
Zde se rodí onen nebezpečný mýtus. Teorie správně předpokládá, že pokud člověk zvedne jednu nohu, dotýká se země jen v jednom jediném bodě. Nevzniká žádný rozdíl potenciálů, neuzavírá se elektrický okruh a proud nemá kudy do těla vstoupit. V ideálních laboratorních podmínkách je to absolutní pravda, v reálném světě plném deště a větru se však jedná o nebezpečnou past. Zkuste si v suchu a bezpečí domova udělat hluboký dřep, zvednout jednu nohu a balancujte na jedné jediné špičce. Svaly se začnou třást po několika vteřinách. V krizové situaci na otevřeném prostranství navíc působí extrémní stres, chlad, silný vichr a kluzký rozbahněný podklad. Bouřka navíc nepřejde za půl minuty a nejintenzivnější jádro může nad daným místem setrvat deset i patnáct minut.
V takových podmínkách je udržení rovnováhy na jedné noze v podřepu lidsky nemožné. Člověk po chvíli ztratí stabilitu a svalí se do mokré trávy. V ten moment se dotkne země rukou, bokem nebo zády, čímž se dotykové body od sebe drasticky vzdálí. Krokové napětí prudce vystřelí nahoru a proud projde přímo přes životně důležité orgány. Snaha o absolutní bezpečnost tak paradoxně vyústí v nejhorší možný scénář.
Záchranáři a odborníci na ochranu před bleskem proto doporučují techniku zvanou poloha klubíčka, která kombinuje fyzikální zákony s reálnými lidskými možnostmi. Při jejím provedení je nutné nejprve vyhledat nejnižší bod v okolí, například terénní depresi nebo dolík, a vyhnout se vyvýšeným místům či korytům potoků, která se mohou bleskově zaplavit. Klíčovým krokem, který mýtus o jedné noze opomíjí, je pevné sražení pat a chodidel těsně k sobě. Když se obě nohy dotýkají, vytvoří z hlediska fyziky jeden společný bod, čímž se krokové napětí mezi nimi eliminuje stejně efektivně jako při stoji na jedné noze. Následně se člověk přesune do hlubokého podřepu na špičkách, čímž minimalizuje plochu kontaktu se zemí a zároveň sníží svou celkovou výšku. Celou polohu pak zakončí tím, že skloní hlavu mezi kolena a rukama si obejme nohy, přičemž se rukama nikdy nesmí dotýkat země. Tato pozice poskytuje vysokou stabilitu, lze v ní v případě potřeby vyčkat desítky minut a tělo je v ní maximálně chráněno před přímým zásahem i před nebezpečnými proudy tekoucími zemí.