Byly doby, kdy si dítě napsalo na vánoční seznam jediné přání – Rubikovu kostku. A doma bylo rázem cítit napětí a očekávání. Jenže v Československu před rokem 1989 to nebyla samozřejmost. Spíš troufalé přání, u kterého nikdo nevěděl, jestli se vůbec může splnit.
Rubikova kostka vznikla v roce 1974 v Maďarsku zásluhou architekta Ernő Rubika. Do světa se rozšířila raketovým tempem a na začátku osmdesátých let už šlo o globální fenomén. Jenže za železnou oponou nefungoval trh tak, jak jsme si zvykli dnes. Hračky nepřijížděly podle poptávky, ale podle plánu. A plán se s dětskými sny často míjel.
Kostka se v tuzemsku objevovala jen sporadicky. Kdo ji chtěl, musel mít štěstí – nebo známosti. Vyprávění pamětníků se překvapivě shodují: nejčastější cesta vedla přes Maďarsko. Rodiny, které měly možnost vycestovat, přivážely kostky z Budapešti jako poklad. Často šlo o originální výrobky přímo od maďarského výrobce, s typickými barevnými nálepkami, které se časem začaly odlepovat. Přesto fungovaly lépe než mnohé pozdější kopie.
Další možností byla tehdejší NDR. Východní Německo mělo síť obchodů Intershop, kde se za valuty daly koupit věci, které byly jinak nedostupné. Kdo měl příbuzné nebo známé, kteří se do NDR dostali, mohl doufat, že se vrátí s vytouženým hlavolamem v kufru. V Československu existoval Tuzex, ale ani tam nebyla kostka samozřejmostí – a už vůbec ne levnou záležitostí.
Z Maďarska se kromě kostky vozily i další hlavolamy. Oblíbená byla takzvaná Babylonská věž – plastová skládačka s barevnými kuličkami, které bylo třeba uspořádat podle pravidel. A také „Had“, oficiálně známý jako Rubikův had, který se dal tvarovat do různých obrazců. Ten byl spíše kreativní skládačkou než klasickým logickým hlavolamem, ale i on měl své kouzlo. Plast, barvy, jednoduchý princip – a hodiny soustředění.
Rubikova kostka tehdy nebyla jen hračkou. Byla symbolem. Důkazem, že se k vám dostalo něco „ze světa“. Něco moderního, chytrého, jiného. Děti ji nosily do školy a o přestávkách se kolem nich tvořily hloučky. Kdo uměl složit jednu stranu, byl obdivován. Kdo zvládl celou kostku, byl téměř hrdinou.
Zvláštní je, že o několik desetiletí později se podobný fenomén opakuje. Na přelomu tisíciletí děti toužily po digitálním mazlíčkovi – Tamagoči, malé plastové krabičce s černobílým displejem, která vyžadovala péči a pozornost. I to byl hit pod stromečkem. A dnes? Obě tyto věci se vracejí.
Možná proto, že jsme – a s námi i naše děti – přesyceni digitálním světem. Tablety, chytré telefony, hry s dokonalou grafikou. Všechno je rychlé, barevné, okamžitě uspokojující. Rubikova kostka nic takového nenabízí. Je tichá. Neupozorňuje na sebe notifikací. Neodpouští chyby. Nutí přemýšlet, zkoušet, vracet se na začátek.
Retrohlavolamy dnes přitahují i rodiče, kteří je kdysi sami chtěli. Vracet se k nim znamená vrátit se do doby, kdy radost nebyla samozřejmostí. Kdy se na jednu hračku čekalo měsíce. A kdy plastová kostka dokázala spojit celou rodinu u stolu.
Možná právě proto táhnou i dnes. Nejen jako nostalgie, ale jako připomínka, že ke skutečné zábavě někdy stačí pár barevných čtverečků a chuť vydržet.