Dojezd elektromobilů se stal jakousi mantrou v diskuzích na téma elektromobility. Přitom většině řidičů by už dnes bez problémů vystačil na celý týden. Proč tedy řešíme něco, co u spalovacích aut nikoho nezajímá, a kde ve skutečnosti leží skutečný problém?
Debata o elektromobilech se v Česku už roky točí kolem jednoho jediného parametru. Dojezdu. Kolik to ujede v zimě, kolik na dálnici, kolik, když prší, kolik, když je zapnuté topení, atd... Jako by právě dojezd byl hlavním kritériem použitelnosti auta. Přitom u vozů se spalovacím motorem se na tuto hodnotu téměř nikdo neptá. A není to proto, že by byla nepodstatná. Je to proto, že jsme si u nich zvykli řešit úplně jiné věci.
Základní fakta jsou přitom poměrně jasná. Průměrný český řidič najede zhruba 12 tisíc kilometrů ročně. To odpovídá přibližně 33 kilometrům denně. Moderní rodinný elektromobil dnes běžně nabízí papírový dojezd okolo 350 kilometrů. Reálně se tak lze v běžném provozu dostat na zhruba 250 kilometrů, a to i v mrazivém počasí. Ano, existují výjimky, ale pro většinu současných elektromobilů toto číslo platí. Z pohledu každodenního používání to znamená, že takové auto zvládne celý pracovní týden bez nutnosti dobíjení. Často i déle.
Přesto se právě dojezd stal symbolem nedůvěry vůči elektromobilům. Otázka zní proč. Odpověď však neleží v autech samotných, ale v tom, co je spojeno s dobíjením. U spalovacího auta se o dojezd nezajímáme proto, že tankování je extrémně jednoduché. Čerpací stanice jsou všude, doplnění paliva trvá několik minut a zaplatit lze hotově nebo jakoukoliv platební kartou. Dojezd tedy není žádný stresový faktor. Pokud ručička palivoměru klesne, víme, že řešení je doslova za rohem.
U elektromobilů je ale situace jiná. Dobíjecí infrastruktura se v Česku sice rozvíjí, ale stále není samozřejmou součástí naší silniční sítě. Především mimo hlavní tahy a velká města. Dobíjení trvá déle, vyžaduje plánování a platba u stojanu bývá zbytečně složitá. Různé čipy, aplikace, rozdílné ceny za kilowatthodinu, někdy i sankce za překročení doby stání u dobíjecí stanice. To vše vytváří pocit nejistoty, který se následně promítá do posedlosti dojezdem.
Ve skutečnosti tedy u elektromobilů neřešíme dojezd jako takový. Řešíme dostupnost a jednoduchost dobití energie. Jakmile bude možné elektromobil dobít stejně snadno, rychle a univerzálně jako natankovat benzín, téma dojezdu se vytratí samo. Dokud však bude dobíjení vnímáno jako komplikace, zůstane dojezd falešným, nicméně mediálně vděčným problémem.
Elektromobily už dnes svými parametry pokrývají potřeby většiny řidičů. To, co zatím pokulhává, není technologie vozů, ale komfort jejich každodenního používání mimo domov. A právě tam se rozhodne, kdy přestaneme řešit čísla na papíře a začneme elektromobil brát stejně samozřejmě jako jakékoliv jiné auto.
