Někteří biologičtí rodiče se ke svým dětem chovají jak ve středověku. Rozhovor s pěstounkou, která se postarala už o 11 ohrožených dětí, ukázal, že práce pěstouna rozhodně není procházka růžovou zahradou.
Pěstounka Jiřina je už více než 10 let přechodnou pěstounkou. Psali jsme o ní již v předchozím článku. Její prací je být kdykoliv připravena přijmout ohrožené dítě, postarat se o něj a připravit ho na další životní etapu. Ať už u dlouhodobých pěstounů, nebo u své biologické rodiny. Taková forma pěstounské péče je psychicky velice náročná a má svá specifika. Třeba okamžik loučení s dítětem, o které se rok stará. Jak takové situace zvládá a co ji vše během její pěstounské „kariéry“ potkalo, přiblížila v podcastu Mezi Dveřmi, který se věnuje problematice ohrožených dětí a pěstounské péče.
Tato epizoda se během pár dnů dostala mezi 20 nejposlouchanějších podcastů na Seznamu. A není se co divit. Když se zaposloucháte do některých příběhů dětí, o kterých Jiřina mluví, půjde vám mráz po zádech. Až se nechce věřit tomu, že se někteří rodiče mohou tak ošklivě ke svým biologickým dětem chovat.
A co v rozhovoru zaznělo? Byl to hodně silný a místy i hodně smutný rozhovor. V plné síle ukázal nejen to, jak je pěstounská péče náročná, ale také to, jak hrozně se někteří rodiče chovají ke svým dětem. Rozhodně si rozhovor poslechněte celý. Stojí to za to, ale pro představu přinášíme alespoň malou ukázku:
V péči máte už jedenácté dítě, z nichž mnohé byly opravdu v zuboženém stavu, když se k vám dostaly. Jaké to jsou příběhy?
Příběhy to jsou skutečně mnohdy hrozné a pro někoho, kde není s problematikou ohrožených dětí blíže seznámen i těžko uvěřitelné. Přijala jsem například malou holčičku, která měla popáleniny na 12 % procentech těla a celkově byla hodně zubožená. Trvalo poměrně dost dlouho, než se z toho dostala. Navíc je pravděpodobné, že ve své biologické rodině byla zneužívána. To snad ale aktuálně řeší policie.
Je běžné, že se k pěstounům dostávají takto zubožené děti?
Není to bohužel nic výjimečného. Aktuálně mám v péči chlapce, který musí být vyživován umělou sondou zavedenou přímo do žaludku. Znamená to, že musím zvládat poměrně sofistikované zdravotnické úkony. Ale nejen to. Třeba sehnat náhradní díly na sondu je téměř nadlidský úkon. Musela jsem volat až na ministerstvo.
S dítětem se po nějakém čase loučíte a předáváte ho dál. Jak to psychicky zvládáte?
Loučení je hodně těžké. Většinou týden probrečím, pak se snažím odjet na nějakou dovolenou abych se vrátila zase plná síly a byla schopna přijmout další dítě. Ty děti to potřebuj a musíme jim pomoci.
Rozhovor si můžete poslechnout například ZDE