Pětačtyřicetiletá samoživitelka zvládala práci, dvě děti i péči o nemocného dědu. Když přiznala, že už nemůže, slyšela, že je to „běžný stres“. O čtvrt roku později skončila po psychickém kolapsu v nemocnici.
„Nebojte, tohle se děje běžně,“ uklidňovala mě moje praktická lékařka. Seděla jsem naproti ní, ruce se mi třásly a měla jsem pocit, že se každou chvíli rozbrečím. Řekla jsem jí, že nespím. Že buď nezaberu vůbec, nebo se budím ve tři ráno s bušícím srdcem. Že jsem pořád unavená, protivná na děti a že mám někdy pocit, že už to celé neutáhnu.
Je mi 45 let. Jsem samoživitelka. Mám dvě děti na základce a doma ještě dědu po mrtvici. Potřebuje pomoct skoro se vším. Do toho práce na plný úvazek, hypotéka, kroužky, nákupy, úkoly. Peníze vychází tak tak. Rezerva žádná.
K lékařce jsem šla, protože jsem začala mít divné stavy. Najednou se mi rozbušilo srdce, udělalo se mi mdlo, měla jsem pocit, že omdlím. Jednou jsem musela odejít z porady v práci, protože jsem měla pocit, že se dusím. Myslela jsem, že mám infarkt. Na pohotovosti mi řekli, že to vypadá na panickou ataku.
Moje doktorka mě vyslechla, ale vlastně jen napůl. Řekla, že v mojí situaci je stres normální. Že se není čemu divit. Že bych si měla odpočinout, víc spát a zkusit nějaké cvičení, třeba jógu. Na psychiatrii mě neposlala. Prý to zatím není potřeba.
Jenže jak si má odpočinout ženská, která ráno chystá svačiny, pak běží do práce, odpoledne veze dědu na kontrolu a večer řeší úkoly z matematiky? Spát jsem nemohla dál. Začala jsem zapomínat věci. Brečela jsem kvůli maličkostem. Děti jsem odbyla, dědu jsem někdy obsluhovala se vztekem, pak jsem si to vyčítala.
Po třech měsících jsem se zhroutila úplně. Ráno jsem nedokázala vstát z postele. Tělo fungovalo, ale hlava ne. Jen jsem ležela a brečela. Děti mě viděly v takovém stavu poprvé. Starší dcera sama zavolala mojí kamarádce. Ta přijela a nakonec zavolala i záchranku.
Skončila jsem na psychiatrii. Tam se se mnou poprvé někdo bavil pořádně. Ptali se na práci, na peníze, na dědu, na to, jak dlouho nespím. Řekli mi, že nejde jen o „běžný stres“, ale o těžkou úzkostně-depresivní poruchu. Dostala jsem léky a doporučení na pravidelné terapie.
Nezabralo to hned, ale po pár týdnech jsem začala zase trochu fungovat. Ne jako dřív, ale aspoň jsem byla schopná vstát, uvařit a jít ven. Pomohlo i to, že jsme konečně zařídili pečovatelku pro dědu. Nechodí denně, ale párkrát týdně ano, a to je obrovská úleva. Kamarádka mi pomáhá s dětmi, když mám terapii. V práci o tom vědí a zatím mají pochopení.
Když se na to dívám zpětně, nemyslím si, že jsem byla slabá. Byla jsem přetížená a nemocná. A hlavně – nebylo to „běžné“. Kdyby mě praktická lékařka hned poslala k psychiatrovi a nebála se nasadit medikaci dřív, možná bych neskončila na dně a v nemocnici.
Dneska beru léky, chodím na terapii a učím se říkat si o pomoc dřív, než spadnu. Nejde to rychle. Ale už vím, že některé věty, které mají uklidnit, můžou být nebezpečné. A že když cítíte, že je něco špatně, nestačí slyšet, že je to běžné.
