Chci se rozvést, ale nemůžu si to dovolit, a tak jen přihlížím tomu, jak si moje žena žije po svém. Někdy člověka nedrží ve vztahu city, ale obyčejná matematika.
Když mi bylo pětačtyřicet, měl jsem pocit, že jsem vyhrál život. Firma šlapala, peníze byly, a do toho přišla ona. O dvacet let mladší, energická, chytrá, krásná. Nastoupila k nám jako účetní a já se zamiloval rychleji, než bych si dnes chtěl přiznat. Kvůli ní jsem se rozvedl. První manželku jsem vyplatil z firmy, nebylo to levné, ale tehdy jsem měl pocit, že začínám nový, lepší život. A vlastně to nějakou dobu pravda byla. Postavili jsme dům, koupili nové auto, narodilo se nám dítě. Vedle ní jsem omládl. Nebo jsem si to alespoň myslel. Chodil jsem s ní do společnosti, na večeře, na dovolené. Lidé se otáčeli, chlapi mi ji záviděli a já si to užíval.
Jenže čas běží všem stejně. Dnes je mi třiašedesát a všechno vypadá jinak. Ona je pořád ve věku, kdy chce žít naplno. Já už spíš zpomaluju. Unavím se dřív, některé věci mě přestaly bavit, jiné už ani fyzicky nezvládám. Nejde jen o postel, i když tam je to asi nejviditelnější. Jde o tempo života obecně. Ona chce večer vyrazit, jet na víkend někam pryč, sportovat, potkávat lidi. Já bych si radši sedl doma nebo šel na klidnou procházku se psem a cestou si dal pivko a klobásu.
Dlouho jsme to nějak lepili. Já dělal, že problémy nevidím, ona dělala, že se snaží. Ale pak přišel moment, kdy to prasklo. Našla si milence. Vlastně ne jednoho. A ani se to moc nesnažila skrývat. Ne že by mi to řekla přímo, ale bylo to jasné. Změnilo se její chování, telefon si hlídala, odcházela večer pryč. Když jsem se jednou zeptal, ani nezapírala. Řekla mi, že mě má ráda, ale že potřebuje žít.
První reakce byla jasná. Rozvod. Říkal jsem si, že to nějak zvládnu. Budu sám, nebo si časem najdu někoho přiměřeného věku. Žádná velká romantika, ale klid. Jenže pak jsem si sedl a začal počítat. Dům je napsaný na oba. Firma také. Před lety jsem ji do ní vzal jako společníka, tehdy mi to přišlo logické. Má sice "jenom" 15 procent, ale i to je hodně. Abych ji vyplatil, musel bych si vzít obrovský úvěr. V mém věku skoro nereálné. Prodat firmu by znamenalo přijít o všechno, co jsem budoval celý život. Prodat dům by znamenalo začínat znovu v nájmu. A to nechci.
Takže jsem v situaci, kterou bych si dřív neuměl představit. Žiju s ženou, o které vím, že má jiné muže. Ona se rozvádět nechce. Vyhovuje jí to tak, jak to je. Má zázemí, jistotu, a zároveň si bere, co potřebuje, někde jinde. A já to toleruju. Ne proto, že bych byl slaboch. Ale proto, že nemám moc na výběr.
Někdy si říkám, jestli to je trest za to, jak jsem se kdysi zachoval ke své první ženě. Možná ano. Možná je to jen obyčejná daň za špatné rozhodnutí. Vzal jsem si ženu ve věku své dcery a čekal, že nám to vydrží bez následků. Nevydrželo.
Kdybych mohl vrátit čas, některé věci bych udělal jinak. Ale to může říct každý. Realita je taková, že dnes žiju život, který jsem si sám vytvořil. A i když není ideální, zatím v něm zůstávám. Protože někdy není největší problém bolest nebo zklamání. Někdy je to obyčejná matematika.
