Se Soňou jsme se znaly od gymplu. Seděly jsme spolu v lavici, sdílely taháky i první lásky a zůstaly jsme v kontaktu i po škole. Každá šla svou cestou, ale jednou za čas jsme si zašly na víno a měly pocit, že se vlastně nic nezměnilo.
S Honzou jsem se seznámila přes seznamku. Přišel mi jiný než ostatní. Byl vtipný, pohotový, hezky vypadal a měl rád lidi. Na první schůzce bavil celý podnik, na druhé už bavil hlavně mě. Bylo mi s ním krásně. Byl přesně ten typ, vedle kterého má člověk pocit, že život bude jenom zábava. On to tak i bral. Ale ta zábava měla být jen pro něj, což se ale ukázalo až mnohem později.
Začali jsme spolu bydlet poměrně rychle. Všechno šlo hladce a já měla pocit, že jsem konečně narazila na někoho, s kým to bude fungovat. Když jsem jednou pozvala Soňu na skleničku k nám domů, brala jsem to jako samozřejmost. Dvě důležité části mého života se měly potkat.
Ten večer byl příjemný. Smáli jsme se, otevřeli druhou láhev vína a povídali si dlouho do noci. Zpětně si vybavuju, že mezi nimi proběhlo určité jiskření. Dlouhé pohledy, společné vtípky, které jsem úplně nechápala. Tenkrát jsem to ale pustila z hlavy.
Na to, co se mezi nimi stalo, jsem přišla až po dvou měsících. Nebyla to žádná dramatická scéna. Spíš postupné skládání drobností. Zprávy, které nedávaly smysl, výmluvy, které neseděly. Nakonec jsem se zeptala napřímo a dostala odpověď, kterou jsem vlastně už tušila.
Se Soňou od té doby nemluvím. Dlouho jsem měla pocit zrady a vzteku. Časem se to ale proměnilo v něco úplně jiného. Dnes jsem jí za to vlastně vděčná.
Krátce po našem rozchodu jsem totiž začala vidět věci, které jsem předtím přehlížela. Honza měl zvláštní vztah k penězům. Rád chodil do kasina, sázel a trávil hodně času u automatů. Tvrdil, že má systém a že ví, co dělá. Nějakou dobu mu to opravdu vycházelo. Jenže tenhle typ štěstí nikdy netrvá věčně.
Postupně se ke mně dostaly další věci. Nebyl věrný ani Soně. Sama mi to jednou napsala. Možná hledala pochopení, možná chtěla slyšet, že to znám. Odpověď jsem jí nedala. Každý si musí projít tím svým.
Dnes to beru tak, že se jen naplnilo to, čemu se říká karma. Vzala si něco, co jí vlastně nikdy nemohlo přinést klid. Já jsem naopak dostala šanci začít znovu.
Potkala jsem muže, který je úplně jiný. Klidný, spolehlivý, otevřený. Nemusí na sebe strhávat pozornost, aby byl zajímavý. Vedle něj mám pocit jistoty, který jsem předtím neznala. Vzali jsme se a teď čekáme dítě.
Když se ohlédnu zpátky, vidím, jak moc mě tehdejší situace posunula. Nebylo to příjemné období, ale dalo mi jasnou odpověď na to, co od života chci. A také na to, co už nikdy nechci znovu zažít.
Soňu jsem ze svého života vyškrtla. Přesto vím, že bez ní bych dnes možná žila úplně jiný život. A rozhodně ne takový, ve kterém jsem teď opravdu šťastná.
