Jeho firma od roku 1992 prodává ručně šité kožené diáře. Přečkala nástup internetu, smartphonů i AI. Šéf ADK Tomáš Hůlka v prvním rozhovoru po dvaceti letech říká, že největší hrozbou pro firmu nejsou technologie, ale mizející řemeslníci.
Kožené diáře ADK jsou na trhu od podzimu 1992. Firma za tu dobu přečkala nástup internetu, chytrých telefonů i umělé inteligence. Její ředitel Tomáš Hůlka poskytl první velký rozhovor po dvaceti letech. V rozhovoru mimo jiné zaznělo, že za největší riziko nepovažuje digitální konkurenci, ale nedostatek řemeslníků.
Naposledy se Hůlka veřejně vyjádřil v srpnu 2006 pro Hospodářské noviny. Tehdy prohlásil, že kdo si připadá jako štvanec, může si za to do značné míry sám. Dnes svůj postoj zmírňuje. „Už chápu, že se člověk dokáže dostat do situací, kdy má málo času a není to úplně jeho vina,“ uvedl v podcastu 30 Minut Lajfu, kde hovořil nejen o historii firmy ADK, ale také o její budoucnosti. Podstata sdělení z roku 2006 však podle něj platí dál. Den má stále jen 24 hodin a záleží na každém, jak s nimi naloží.
Produkt pro novou generaci
ADK vstoupilo na trh tři roky po revoluci. Typického zákazníka šlo tehdy podle Tomáše Hůlky definovat poměrně přesně: soukromý podnikatel nebo manažer soukromé firmy, téměř výhradně muž. Zatímco běžné pracovní kalendáře evidovaly, co a kdy je třeba udělat, plánovací systém ADK k tomu přidal cíle a konkrétní kroky k jejich dosažení. Marketing v předinternetové době obstarali sami uživatelé, na osobním doporučení stálo 80 až 90 procent prodejů.
Skutečný zlom přinesl údajně až rok 2007 a první iPhone, kdy firma začala v číslech sledovat odliv uživatelů k elektronice. Hůlka digitální nástroje nezatracuje, ale přesto připomíná: „Papírový diář je strašně málo inteligentní nástroj, který ale vyžaduje inteligentního uživatele. Smartphone je pekelně superinteligentní nástroj, který ale může vychovat méně uvědomělého uživatele.“
Patnáct let slepých uliček
Propojit papír s digitálním světem se firma pokoušela zhruba patnáct let. Nejprve vyvíjela do kožených desek různé úchyty pro kapesní počítače, tablety a telefony, elektronika se ale měnila rychleji. Později s Microsoftem připravili formuláře pro Outlook, které si uživatel měl vytisknout a založit do diáře. Tisk, stříhání a děrování se však ukázaly jako příliš pracné. Hůlka, který studoval strojařinu na ČVUT, chybu vysvětluje pojmy z předmětu Pevnost a pružnost. „Snažili jsme se jeden systém natvrdo naroubovat do druhého, a proto to nefungovalo,“ říká.
Novou generaci diářů pro rok 2027 proto doplňuje šablona pro aplikaci Notion. Poslouží například jako knihovna digitálního obsahu, tedy odkazů, fotografií, videí či snímků obrazovky. Rozšíření je volitelné a je zdarma pro zákazníky, kteří si koupí nové formuláře nebo celý diář.
Úzkým hrdlem mohou být zručné řemeslníci
Poptávka podle Hůlky firmu neohrožuje. Část zákazníků používá tytéž kožené desky 25 až 30 let, což sám označuje za ne zcela ideální ekonomický model. Hlavní riziko vidí na straně výroby, v nedostatku brašnářů schopných diáře ručně ušít. „Dnes převládá tlak na to, aby byl každý minimálně bakalář, ale chybí nám řemeslníci,“ uvedl. Řemeslo podle něj nezanikne, udrží ho však spíše nadšenci než absolventi učňovských škol. Kvalifikované lidi má firma zatím k dispozici.
Na cenové námitky Hůlka odpovídá poukazem na paradox současnosti. Spotřebitelé bez potíží utratí 40 až 50 tisíc korun za telefon, který za dva roky vymění, ale váhají nad zlomkem této částky za diář s životností třiceti let.
Budoucnost papírového diáře ředitel vidí ve dvou scénářích. Lidé se k papíru budou vracet jako k protiváze digitálního přetížení, nebo se z koženého diáře stane prestižní předmět podobně jako třeba z mechanických hodinek. Která cesta převáží, ukáže čas. Pro firmu, jejíž zákazníci řeší i tloušťku čáry na stránce, ale platí jedno: o jejím přežití nerozhodnou technologie, nýbrž lidé, kteří diář dokážou ušít.
