Makal rukama celý život, nikdy se nevyhýbal práci a přesto nemá pocit jistoty. Příběh pětapadesátiletého elektrikáře z Prahy ukazuje, jak křehká je dnes česká střední třída a proč klid často nepřichází ani po desítkách let poctivé práce.
Je mi pětapadesát. Většinu života jsem strávil s kleštěmi v ruce, s kufrem nářadí v autě a s hlavou plnou zakázek. Střídal jsem to podle doby. Někdy jsem byl OSVČ, jindy zaměstnanec u stavební firmy. Pořád jako elektrikář. Práce bylo dost, někdy až moc. Nikdy jsem nebyl bez práce. A přesto dnes nemám pocit klidu.
Když jsem začínal, říkalo se, že kdo pracuje rukama a je šikovný, ten se neztratí. Bral jsem to vážně. Vstával jsem brzy, jezdil po zakázkách, bral přesčasy. Když bylo potřeba, šel jsem dělat i v sobotu. Ne proto, že bych byl workoholik. Protože jsem chtěl mít jistotu. Platit účty včas. Nemuset si půjčovat. Patřit do střední třídy. Té slušné, pracující, nenápadné.
Bydlení máme vyřešené tak napůl. Byt na hypotéku, kterou ještě pár let splácíme. Auto ojetá oktávka. Slouží dobře, ale člověk ví, že jednou přijde oprava, která zamává rozpočtem. Dovolená většinou Chorvatsko. Stejné místo, stejný apartmán. Ne že bych si stěžoval. Moře je pořád moře. Jen jsem si kdysi myslel, že v tomhle věku už nebudu všechno počítat.
Střední třída se tváří jako bezpečný prostor. Nejsi chudý, ale nejsi bohatý. Jenže realita je jiná. Stačí výpadek zakázek. Stačí nemoc. Stačí delší marodění a najednou se ukáže, jak tenký je led, po kterém chodíš. Jako OSVČ jsem si to vyzkoušel několikrát. Papírově jsem vydělával slušně, ale jistota nikde. Jako zaměstnanec to bylo naopak. Jistota výplaty, ale peníze menší. A pořád dokola.
Nikdo mi neřekl, že největší daň střední třídy je neustálá ostražitost. Pořád musíš hlídat, aby ses nepropadl. Aby se něco nepokazilo. Aby ti neutekly ceny energií, pojistky, servis auta. Nejsi chudý na to, aby ti někdo pomohl. Nejsi bohatý na to, abys byl v klidu.
Nejvíc mě děsí stáří. Ne hned, ale to, které přijde za deset patnáct let. Důchod na papíře vypadá jako číslo, které se nedá brát vážně. Vím, kolik mám odpracováno. Vím, kolik jsem odvedl. A stejně nemám jistotu, že to bude stačit na normální život. Ne na cestování. Na normální život.
Makal jsem celý život. Nevyhýbal jsem se práci. Nepřemýšlel jsem, jak systém obejít. A dnes mám pocit, že jsem se držel pravidel, která se mezitím změnila. Střední třída v Česku není odměna. Je to stav neustálého balancování.
Nejhorší na tom je, že si člověk nemá na co stěžovat nahlas. Protože vždycky se najde někdo, kdo je na tom hůř. A tak mlčíš. Jezdíš dál s tou oktávkou. Jedeš do Chorvatska. Vstáváš do práce. A klid, o kterém se mluvilo, pořád nepřichází.
