V devadesátých letech představoval ručně šitý kožený diář ADK statusový symbol českého byznysu. Ani o třicet let později zákazníků neubývá, spíše naopak. Otázkou však zůstává, zda bude mít diáře v budoucnu kdo šít.
Z módního doplňku se však postupem času stal praktický manažerský nástroj, který si svoji užitnou i statusovou pozici drží v téměř nezměněné podobě dodnes. Firmu od samého začátku vede Ing. Tomáš Hůlka. Za tu dobu se potýkal s různými výzvami, ale ta největší, které dnes čelí, nesouvisí s nástupem digitálních technologií, umělé inteligence nebo snad s úbytkem zákazníků.
Když před třiceti lety firma ADK vznikala, svět se začínal rychle měnit. Počítače masově pronikaly do kanceláří, papír postupně ustupoval digitálním technologiím a málokdo tehdy mohl tušit, jak zásadně jednou chytré telefony promění způsob, jakým lidé pracují a plánují svůj čas. Tomáš Hůlka u toho byl od samého začátku. Dnes firmu stále vede a dál sází na něco, co se v technologickém světě může jevit jako anachronismus. Na ručně šitý diář z pravé kůže.
Za tři desetiletí jich ADK prodala 250 tisíc. Kdyby se všechny položily do řady za sebe, vytvořily by souvislou linii z Prahy až do Plzně. Klíčem k udržitelnému byznysu jsou však nejsou pouze kožené diáře. Páteř byznysu tvoří opakované nákupy papírových náplní, kterých firma prodala už přes dva miliony.
Nesmrtelný produkt jako obchodní riziko
Zdánlivý nesoulad mezi počtem prodaných diářů a papírových náplní má svoje vysvětlení. Někteří zákazníci totiž používají svůj kožený obal déle než dvacet let a vracejí se pouze pro nové ročníky náplní. „Zákazníci si kupují většinou pouze náplně. Někteří z nich mají svůj diář i třicet let a stále jim slouží. Z obchodního pohledu asi není dobré vyrábět nesmrtelné věci, ale my na našem přístupu nic měnit nebudeme,“ říká k tomu Hůlka.
V době rychlé spotřeby jde možná o neobvyklou filozofii, ale ADK podle Hůlky nestaví na tom, že zákazník bude za rok nebo dva potřebovat nový výrobek. „Stavíme na tradičním řemesle, kvalitě materiálu a zpracování, které má vydržet generace,“ říká k tomu Hůlka. A právě tahle filozofie firmu paradoxně přivádí k situaci, který se dá jen těžko vyřešit nákupem nové technologie.
Stroj kůži neošidí
„Naším problémem nebude v budoucnu nedostatek zákazníků, ale nedostatek zručných řemeslníků,“ upozorňuje Hůlka. Najít odborníka, který rozumí pravé kůži, má cit pro detail a ovládá klasické postupy ručního šití, je podle něj stále obtížnější. „Kožedělné řemeslo se dnes na školách učí jen okrajově a mladí lidé míří spíš k profesím, které slibují rychlejší kariérní růst,“ přibližuje situaci Hůlka.
Technologie přitom v posledních letech dokážou automatizovat čím dál víc výrobních procesů. Včetně těch, které se donedávna zdály vyhrazené lidským rukám. Šití kůže ale zůstává jednou z mála disciplín, kde stroj zatím nedokáže úplně nahradit cit řemeslníka pro materiál. Ohyb, napětí stehu, síla přítlaku – to všechno se řemeslník učí roky. Nikoliv z učebnice, ale praxí. ADK tak nestojí před otázkou, jestli bude mít zákazníky, ale jestli bude mít diáře za deset let vůbec kdo šít.
Papír jako protijed na neustálé online připojení
Podle Hůlky se zároveň proměňuje i cílová skupina. Mladší generace, která vyrostla na displejích a mobilních aplikacích, považuje mnohdy papírový diář za přežitek. Právě v tom ale ADK vidí příležitost, ne hrozbu.
V době permanentního digitálního připojení totiž psaní rukou nabízí něco, co obrazovka nedokáže. Okamžik, kdy člověk může zpomalit. Ruka nedovolí psát rychlostí myšlenek, a právě to nutí k výběru toho podstatného. Bez notifikací, bez blikajícího displeje, bez rozptýlení na pozadí. Diář se tak stává jedním z mála míst, kde si člověk dovolí přemýšlet v souvislostech.
Aby ale ADK nezůstala jen u nostalgie po papíru, přichází pro rok 2027 s konceptem, který tenhle klid propojuje s běžným pracovním provozem. V diáři najdou uživatelé QR kód vedoucí ke speciálně vyvinuté šabloně v aplikaci Notion. Papír tak zůstává prostorem pro osobní reflexi a strategické plánování, zatímco Notion přebírá operativní koordinaci a slouží třeba i jako digitální knihovna. „Naše myšlenka o smysluplné synergii digitálu a papíru našla svoje publikum,“ potvrzuje Hůlka s tím, že první ohlasy trhu jsou velmi pozitivní.
Po třiceti letech tak ADK nestojí před volbou mezi tradicí a moderními technologiemi. Tenhle souboj už firma dávno vyhrála tím, že obě spojila do jednoho systému. Skutečná otázka, která rozhodne o dalších třiceti letech, zní jinak: najde se dost lidí, kteří budou ochotni naučit se řemeslo, jehož hodnotu si trh teprve teď, uprostřed digitálního přetížení, znovu uvědomuje?
