Je mu 61 a bez rozpaků přiznává, že hledá ženu do třiceti. Ne kvůli dětem ani velké lásce. Chce lehkost, minimum otázek a maximum pohodlí. Proč to říká tak otevřeně – a co už odmítá znovu zažít?
Je mi jednašedesát. Dvakrát jsem byl ženatý. Mám dvě dospělé děti, které už mají vlastní život. Firmu jsem před pár lety předal společníkovi, pořád mi nese peníze, ale už mě nesežere časově. Bydlím sám v bytě, který je tichý, uklizený a přesně takový, jaký ho chci mít. Miluji cestování, golf, červené víno a pochopitelně také ženy. Ale jen ty ve věku do třiceti. Ne proto, že bych si hrál na mladého kluka. Ne proto, že bych si myslel, že mi je čtyřicet. Ale proto, že vím, co už nechci.
Nechci znovu budovat rodinu. Nechci řešit výchovu dětí. Nechci společné hypotéky, slučování domácností, složité dohody o tom, kdo se kam přestěhuje. Tohle všechno mám za sebou. Chci si užívat. Chci jet ve čtvrtek do Itálie, protože je hezká předpověď. Chci jít v úterý na víno a ve středu ráno pracovat bez toho, aby mi někdo vyčítal, že jsem přišel pozdě. Chci vztah, který je lehký.
Ano, používám to slovo vědomě. Ženy kolem šedesátky nebo padesátky mají za sebou hodně. A není to jejich chyba. Vychovaly děti, staraly se o rodiče, často držely rodiny nad vodou. Mají zkušenosti. A s nimi i očekávání, nároky, otázky. Chtějí rovnocennost, jistotu, plán. Jenže já už nic plánovat nechci. Mladší žena je v jiné životní fázi. Neřeší důchod ani zdravotní potíže. Nevede dlouhé debaty o tom, kdo komu co dluží. Často bere věci tak, jak jsou. Tady a teď. A mně to vyhovuje.
Nechci si hrát na zachránce. Nechci nikoho vychovávat. Nejsem sponzor ani mentor. Nabízím společnost, zážitky, klid, finanční jistotu, otevřené karty. A očekávám, že druhá strana chce totéž – být spolu, když je to příjemné. Bez dramat. Když tohle řeknu nahlas, obvykle se setkám se dvěma reakcemi. První: že jsem směšný. Druhá: že se bojím silných žen.
Nemyslím si, že se bojím. Jen už nemám chuť být neustále hodnocený podle minulosti. Nechci slyšet, že „všichni chlapi jsou stejní“. Nechci vysvětlovat svoje chyby z prvního manželství ani analyzovat to druhé. Uzavřel jsem to. Hledám vztah, kde se nebudu obhajovat, ale žít.
Ano, je v tom kus pohodlí. Mám rád své ráno bez hluku, svůj prostor, svůj režim. Nechci, aby mi někdo přestavoval nábytek – obrazně ani doslova. A zkušenost mi říká, že ženy v mém věku už kompromisy dělat nechtějí. A mají na to právo. Jenže já už taky ne.
Možná je to nepopulární. Možná to zní tvrdě. Ale je to fér. Nikomu nic neslibuju, nikoho netahám za nos. Říkám otevřeně, co hledám. Chci mladou ženu, protože s ní je to pro mě jednodušší. Méně minulosti, méně rozborů, více přítomnosti. Většinou jim stačí jet někam na výlet, zajít do příjemné restaurace nebo do divadla. Občas květina, parfém a jsme spokojeni oba.
Po šedesátce si totiž myslím, že v tomhle věku už člověk má právo vybrat si život, který mu dává smysl – i kdyby se to ostatním nelíbilo. Carpe diem...
