Jedeme jen na wellness, o nic nejde, řekla mi manželka. Jenže nejede s kamarádkou, ale s jiným chlapem. Máme tříleté dítě, hypotéku a poslední rok spíš ticho než blízkost. Přeháním, nebo se nám právě rozpadá manželství?
Když mi to Klára řekla, myslel jsem, že jsem se přeslechl.Seděli jsme večer u stolu, malý už spal. Řešili jsme běžné věci. Školku, práci, splátku hypotéky. A pak mezi řečí řekla, že by si potřebovala odpočinout. Že je toho na ni hodně. To jsem chápal. Poslední půlrok vstává, chystá malého do školky, dopoledne bere klientky v salonu, odpoledne zase funguje doma.
Pak dodala, jakoby mezi řečí, že by jela na víkend do Karlových Varů. Wellness. Dvě noci. A že pojede s kamarádem. Ztuhl jsem. Čekal jsem, že řekne jméno nějaké kamarádky. Neřekla. Řekla mužské jméno.
Zeptal jsem se, jestli to myslí vážně. Řekla, že ano. Prý o nic nejde. Prý jsou jen kamarádi. Prý si potřebuje vyčistit hlavu.
Jsme spolu osm let, pět let manželé. Máme tříletého syna. Hypotéku na třicet let. Život, který není špatný, ale je obyčejný. Já pracuji v bance, většinu dne jsem pryč. Ona podniká. Víkendy trávíme spolu. Hřiště, nákup, oběd u rodičů, někdy aquapark. Večer jsme oba unavení. Poslední dobou mezi námi není skoro žádná intimní blízkost. Možná jednou za měsíc, někdy ani to ne.
Neříkám, že je to ideální. Ale pořád jsme rodina. A teď mi žena oznámí, že pojede na víkend do hotelu s jiným chlapem. Tak mám na čele jitrnici? Nebo snad vypadám jako Micke Mouse, že se mnou tak mluví?
Řekl jsem jí, že mi to vadí. Hodně. Že mi to nepřijde normální. Odpověděla, že přeháním. Že jsem konzervativní. Že přece nejedou dělat nic špatného. Každý prý bude mít svůj pokoj. Ptal jsem se jí, jestli by jí nevadilo, kdybych jel já s nějakou kamarádkou na wellness. Neodpověděla přímo. Jen řekla, že mi věří.
Pohádali jsme se tak, jak jsme se dlouho nepohádali. Řekla mi, že ji dusím. Že je pořád jen máma a manželka a že chce být chvíli sama za sebe. Já jí řekl, že existují i jiné způsoby, jak si odpočinout, než odjet na víkend s jiným mužem.
Nakonec jsem si sbalil tašku a šel spát do hotelu. Potřeboval jsem si srovnat hlavu. Teď máme doma tichou domácnost. Řešíme jen syna a provozní věci. Kdo ho vyzvedne, kdo ho uspí. Jinak nic.
Nevím, jestli už mezi nimi něco je. Možná si to jen domýšlím. Ale když se na to podívám zpětně, poslední měsíce byla víc na telefonu. Častěji se usmívala na displej a méně se usmívala na mě.
Možná je to opravdu jen kamarád. Možná ne. Ale i kdyby mezi nimi nic fyzického nebylo, samotný nápad jet s ním na víkend mi přijde jako zrada. Jako by už jednou nohou byla jinde.
Nevím, co bude dál. Jestli opravdu odjede. Jestli to ustojíme. Vím jen, že od té věty se něco změnilo. A že některé věci se sice dají vysvětlit, ale těžko se berou zpět.
