Bylo to úplně obyčejné odpoledne. Leželi jsme doma na gauči a přemýšleli, že večer zajdeme do kina. Ona nechala telefon v práci, což se jí občas stává. Já ho měl u sebe, tak bylo logické, že se podívá na program přes můj.
Přemýšleli jsme, na co půjdeme do kina. Mně se nechtělo v mobilu hledat vhodný film, stejně bych se do jejího vkusu netrefil. Bude lepší, když to rovnou vybere ona. „Půjčíš mi ho? Najdu, co dávají,“ řekla a pohlédla na můj mobil na stolku. Podal jsem jí ho bez přemýšlení. Fakt mě nenapadlo, že by z toho mohl být problém. Nemám v mobilu žádné tajné fotky, žádné milenky, nic takového. Chvíli bylo ticho. Slyšel jsem, jak ťuká do displeje. Pak přestala.
„Proč máš Snapchat?“ zeptala se. Ten tón byl jiný. Ne zvědavý. Spíš podezíravý. Otočil jsem hlavu. Na displeji byla otevřená obrazovka s aplikacemi a mezi nimi Snapchat. V tu chvíli mi to docvaklo. Tohle nebude dobré.
Pravda je jednoduchá. Tu aplikaci jsem si stáhl kdysi dávno. Ještě předtím, než jsme spolu začali chodit. Psával jsem si tam s pár holkami. Nic vážného. Žádné schůzky, žádné spaní s jinou. Prostě zprávy. Takové to hloupé psaní, kdy si člověk zvedá ego. Pak jsme se dali dohromady a já to přestal používat. Jen jsem to nikdy nesmazal.
Jenže tohle se těžko vysvětluje ve chvíli, kdy vám přítelkyně drží telefon a ví, že na Snapchatu zprávy mizí. „Měl jsem to už dávno. Ani to nepoužívám,“ řekl jsem.
„Tak proč to tam máš?“ odpověděla hned.
A na to jsem neměl dobrou odpověď. Protože pravdivá odpověď zní, že jsem to prostě neřešil. Nenapadlo mě, že by jí to někdy vadilo. Bral jsem to jako zapomenutou aplikaci.
Začala do toho klikat. Samozřejmě tam nic nenašla. Žádné konverzace. Jen prázdno. Což paradoxně vypadalo ještě hůř. V tu chvíli jsem cítil, jak se to celé láme. Snažil jsem se jí vysvětlit, že jsem jí nevěrný nebyl. Že jsem si kdysi s někým psal, ale to bylo před ní. A že od té doby nic.
Jenže jakmile řeknete větu „psal jsem si s pár holkami“, i když dodáte „dávno před tebou“, zní to špatně. Zavřela telefon a podala mi ho zpátky. Už se nebavila o kině. Řekla, že se jí nikam nechce. Že to potřebuje vstřebat.
Seděli jsme vedle sebe a bylo trapné ticho. V hlavě mi běželo, jak je možné, že taková blbost tohle způsobí. Já to fakt nebral jako něco důležitého. Pro mě to byla stará aplikace. Pro ni symbol něčeho, co se používá, když chce člověk něco skrýt. Ten večer jsme nikam nešli. Ona byla chladná. Neřvala, nedělala scény. To bylo možná horší. Byla zklamaná.
Od té doby se občas vrátí otázka důvěry. Ptá se, jestli jí něco netajím. Já říkám, že ne. A myslím to vážně. Ale chápu, že v její hlavě to hlodá.
Stačila jedna věta a dvě minuty s telefonem v ruce. A najednou máte pocit, že se musíte obhajovat z něčeho, co jste vlastně ani nepovažovali za problém. Jenže vztah není o tom, co považujete za problém vy. Je o tom, co jako problém vidí ten druhý.
