Když Čech řekne: „Jsem z toho jelen“, každý to většinou pochopí tak, že dotyčný je zmatený nebo bezradný. Ale proč zrovna jelen? Teorie jsou různé, ale jedna je hodně zajímavá. Přisuzuje totiž „jelena“ maďarským vojákům.
Jedna teorie říká, že rčení má skutečně souvislost s jelenem. Výraz "jelen" má totiž v českém kulturním kontextu specifickou symboliku spojenou s loveckými tradicemi. Rčení "Jsem z toho jelen" pak údajně přenáší obraz člověka překvapeného nebo zmateného, podobně jako by byl lovec překvapen nečekaným setkáním s tímto majestátním zvířetem. Překvapen ale mohl být také štvaný jelen, který schovaného myslivce v lese skutečně nečekal. Zní to možná věrohodně, ale nám se líbí spíše druhá teorie.
Eljén jako jelen
Psalo se o ní v časopise Naše řeč už v roce 1932. V rámci této teorie stojí za slovem „jelen“ maďarské slůvko vko „eljén“, kterým maďarští vojáci v rakousko – uherské armádě hlásili vojenské „zde“. Tam totiž bylo povoleno hlásit se pouze německým slůvkem „hier“ nebo právě maďarským „eljén“. Češi se údajně německy hlásit nechtěli, a tak se hlásili maďarsky. No a protože z toho byli oficíři vyjukaní, vžilo se rčení „Je z toho jelen“. Jestli to tak skutečně bylo nebo ne, se asi nikdy nedozvíme, ale tahle teorie má podle nás určitý půvab.
Bohatá čeština
Český jazyk je na podobná rčení poměrně bohatý. Prvním klíčem k pochopení vzniku takových rčení je historický a kulturní kontext. V dobách minulých byla každá kultura předávána ústní tradicí, a tak se slova a výrazy stávaly nositeli moudrosti a zkušeností. Český jazyk není výjimkou. Rčení jako "Kdo hledá, najde" nebo "Kdo s mečem přijde, od meče zahyne" pravděpodobně vznikala v době, kdy společenské a historické podmínky formovaly výrazné myšlenkové vzorce. Dalším faktorem je také prostředí. Zemědělská tradice, lesní krajina nebo lovecké zvyklosti se odrážejí v rčeních, jako například "Ruce jsou do práce" nebo výše zmíněné "Jsem z toho jelen." Tyto výrazy nejsou jenom jazykovým projevem, ale i zrcadlem každodenního života a společenské struktury.
Roli hraje i klasika
Důležitou roli sehrává i literatura. Klasická díla českých spisovatelů, jako je Božena Němcová nebo Karel Čapek, přinesla do českého jazyka řadu výrazů, které se staly trvalou součástí hovorového i psaného projevu. Jejich vliv na formování rčení je nepopiratelný, ať už jde o něžné "Jak pán Bůh káže" nebo něco více sarkastického, jako "Jedna vlaštovka jaro nedělá." Celkově lze říci, že česká rčení jsou jakýmsi jazykovým pokladem, nesoucím v sobě bohatou historii, tradice a způsob, jakým lidé vnímají svět kolem sebe. Jsou spojením minulosti a současnosti, které předáváme dalším generacím jako součást naší kulturní identity.
Jaké je vaše oblíbené rčení? Napište nám do diskuze.
