Dopoledne uklízí v domech, kde o peníze není nouze. Místo respektu ale často slyší návrhy, které s úklidem nemají nic společného. Někteří muži si prý myslí, že se dá koupit všechno.
Je mi dvaatřicet. Jsem svobodná matka a účetní na volné noze. Pracuji z domova, fakturuji malým firmám a hlídám si každou korunu. Můj bývalý manžel alimenty neplatí. Občas pošle tisícovku – tak pětkrát do roka. Vždy bez zprávy, bez vysvětlení. Jen částka na účtu, která zmizí dřív, než se stihnu nadechnout.
Dopoledne je dcera ve školce. Ten čas se snažím využít naplno. Kromě účetnictví chodím uklízet. Mám asi deset stálých klientů. Rodinné domy, dvojgaráže, bazény na zahradě, robotické sekačky. Nevypadá to, že by majitelé měli finanční nouzi. Uklidím, vyžehlím, někdy vyvenčím psa. Udělám, co je domluveno, dostanu zaplaceno na ruku a domluvíme další termín.
V těch domech je přebytek. Hraček, oblečení, elektroniky. Děti často nechávají všechno tam, kde jim to vypadne z ruky. Kuchyně po snídani vypadá jako po rodinné oslavě. Zvládnout se to ale dá. Nepřemýšlím nad tím. Přijdu, udělám svou práci, odejdu. Horší jsou ale chvíle, kdy zůstanu sama s manželem majitelky.
Poprvé to bylo nenápadné. „Vy jste moc hezká na to, abyste jen uklízela,“ řekl mi muž kolem padesátky, když jsem leštila skleněný stůl. Usmála jsem se a nereagovala. Pak přidal: „Víte, že byste si mohla vydělat víc?“ Myslela jsem, že mluví o rozšíření služeb. Nemluvil. „Třeba kdybyste uklízela nahoře bez. To by byla jiná sazba.“ Ztuhla jsem. Řekla jsem, že takové věci nenabízím. On se zasmál, jako bych byla naivní. „Nebo aspoň v nějaké uniformě. Školačka by vám slušela.“
Od té doby jsem podobné nabídky slyšela víckrát, než bych chtěla přiznat. V různých obměnách. Někdy jako vtip, jindy napůl vážně. „Kolik by stálo speciální přání?“ Jednou mi dokonce jeden z klientů položil ruku na záda, když jsem vytírala schody. Sundala jsem ji beze slova.
Zvažovala jsem, že do takových domácností přestanu chodit. Jenže kamarádka, která také uklízí, mi řekla, že zažívá totéž. Jiná čtvrť, jiný dům, stejný scénář. Muži, kteří jsou zvyklí, že si mohou za peníze objednat všechno.
Nechápu, že se nestydí. Že se nebojí, že to řeknu jejich ženě. Samozřejmě že neřeknu. K čemu by to bylo? V lepším případě by mi přestali volat. V horším by ze mě udělali hysterku, která si něco vymýšlí. Já ale potřebuji zaplatit nájem a školku.
Nejvíc mě děsí samozřejmost, s jakou to říkají. Jako by peníze na účtu znamenaly, že si mohou posouvat hranice slušnosti podle nálady. Dům plný designového nábytku, na stěně diplomy jejich dětí z prestižních škol, v garáži dvě SUV. A mezi tím věta: „Oblečte si uniformu školačky.“ To bych čekala spíše od nějakého primitiva v montérkách, co se večer kouká na lechtivé filmy.
Nejsem prostitutka. Jsem účetní, která si přivydělává úklidem, aby uživila dítě. Přijdu pracovat, ne hrát roli v cizí fantazii. Když odcházím z těch domů, často si myju ruce déle, než je nutné. Ne kvůli prachu. Kvůli pocitu, který na mně zůstává.
Zatím tam chodím dál. Držím si odstup, mluvím stručně, nikdy nezůstávám déle, než musím. Ale pokaždé, když zazvoním u další vily, si říkám, co uslyším dnes. A jestli je opravdu normální, že žena s hadrem v ruce musí být připravená i na tohle.
