Na firemních poradách jsem měla řešit rozpočty a termíny. Místo respektu mi ale šéf opakovaně koukal do výstřihu a choval se, jako bych byla jeho milenka. Když jsem se ozvala, doporučil mi rolák.
Do menší stavební firmy v Praze jsem nastoupila před třemi lety. Bylo mi třicet, měla jsem zkušenosti z administrativy i z přípravy zakázek a chtěla jsem stabilní práci. Firma nebyla velká, asi čtyřicet lidí. Každé první pondělí v měsíci se konaly porady v pražské centrále. Sjeli se vedoucí z regionálních poboček, řešily se rozpočty, termíny, nové zakázky.
Už při přijímacím pohovoru mi šéf pražské centrály naznačoval, že se mu líbím. Neříkal to přímo, ale jeho poznámky byly osobní. Řekl mi, že „takovou posilu by si představoval každý tým“ a že „v kanceláři bude hned příjemnější atmosféra“. Brala jsem to jako nevhodný humor. Práci jsem potřebovala a věřila jsem, že to zůstane u slov. Nezůstalo.
Na pravidelných poradách si mě bral jako svou osobní asistentku, i když jsem měla jinou pracovní náplň. Seděla jsem u stolu s ostatními vedoucími, ale on mě opakovaně posílal pro kávu, rozdával mi papíry, které si mohl rozdat sám, a oslovoval mě zdrobnělinami. Před ostatními říkal věci jako: „Slečna nám to tady hezky zapíše,“ nebo „Ty se o nás postaráš, viď?“ Ostatní vedoucí se většinou jen usmívali. Nikdo nic neřekl.
Nejhorší ale bylo, jak se na mě díval. Když jsem mluvila, často mi nekoukal do očí. Jeho pohled sjížděl níž. Snažila jsem se to ignorovat. Začala jsem si víc hlídat oblečení, i když jsem chodila oblečená běžně – kalhoty, halenka, sako. Nic vyzývavého. Přesto jsem měla pocit, že ať si vezmu cokoliv, jeho chování se nemění.
Po poslední poradě to ve mně přeteklo. Zůstala jsem v zasedačce poslední, sbírala jsem svoje věci. On tam byl také. Řekla jsem mu napřímo: „Pane řediteli, nelíbí se mi, že mi při poradách koukáte do výstřihu.“ Byla jsem nervózní, ale mluvila jsem klidně.
Podíval se na mě a bez zaváhání odpověděl: „Tak si vezměte rolák. Nebo si najděte jinou práci.“
Ta věta mě zasáhla víc než všechno předtím. Neomluvil se, nezpochybnil to, co dělá. Prostě mi řekl, že je to můj problém. Že řešením je změnit oblečení, nebo odejít. V tu chvíli mi došlo, že se to nezlepší. Že kdybych si vzala rolák, najde si jiný důvod. A že pokud zůstanu, budu to muset snášet dál.
Začala jsem si hledat novou práci. Nebylo to jednoduché, ale měla jsem praxi a dobré reference od kolegů z projektů. Během dvou měsíců jsem dostala nabídku z jiné firmy, také ze stavebnictví, ale s jiným vedením. Když jsem podávala výpověď, šéf se tvářil překvapeně. Řekl, že je škoda, že odcházím. Důvod jsem mu znovu nevysvětlovala.
Dnes pracuji jinde a jsem spokojená. Na poradách řešíme práci. Nikdo mě neposílá pro kávu, pokud to není moje role. Nikdo mě neoslovuje zdrobnělinami. Když mluvím, kolegové mi koukají do očí. Zní to jako samozřejmost, ale dlouho to pro mě samozřejmé nebylo.
Zpětně si říkám, že jsem se měla ozvat dřív. Zároveň vím, že není jednoduché postavit se nadřízenému, který má moc nad vaší smlouvou a výplatou. Rada na rolák pro mě byla poslední kapka. Nechtěla jsem se přizpůsobovat něčemu, co bylo od začátku špatně.
Změnila jsem zaměstnání. A změnila se i moje každodenní pohoda. To považuji za správné rozhodnutí.
