Na narozeninové oslavě otce mé přítelkyně jsem poznal člověka, se kterým bych se za normálních okolností asi do podobného rozhovoru vůbec nedostal. Řeč přišla na auta a nějak se dostala až k taxikaření.
Vyprávěl mi totiž, jak si před rokem 1989 přivydělával jízdami taxíkem. Přes den chodil normálně do zaměstnání, ale večer, a hlavně o víkendech, sedal do své červené Škody 120 GLS a vyrážel vozit lidi.
Nebyl to ovšem taxikář v dnešním smyslu slova. Neměl taxametr ani označené taxi. Jezdil takzvaně načerno a cenu si se zákazníkem domlouval předem. Kdo ho znal a potřeboval někam odvézt, věděl, na koho se obrátit.
A právě tahle obyčejná „stodvacítka“ mu podle jeho vyprávění pomohla vydělat na vlastní dům.
Dneska to zní skoro zvláštně. Červená Škoda 120 GLS nebyla žádný luxusní automobil. Byl to vůz, který člověk potkával na každém rohu. Pro něj se ale postupně stal prostředkem k tomu, aby si po práci vydělal další peníze.
Jezdil večer, když ostatní měli volno. A o víkendech ještě víc. Zákazníci si s ním předem domluvili částku a on je odvezl. Žádná aplikace, žádné automatické přidělování jízd, žádné hodnocení řidiče. Fungovalo to na doporučení a na tom, že lidé věděli, komu mohou zavolat.
Z těch peněz si nakonec pořídil montovaný dům Okál. Dnes už možná název Okál mladší generaci nic neřekne, tehdy ale šlo o pěkné bydlení. Pro člověka, který si na něj část peněz vydělal po večerech za volantem vlastní škodovky, to musel být docela hmatatelný výsledek. Po roce 1989 s taxikařením nepřestal. Změnil se ale svět kolem něj.
Zkoušel jezdit dál jako nezávislý taxikář. Brzy narazil na něco, co se samotným řízením nemělo nic společného. Pokud chtěl jezdit pro hotel nebo vozit zákazníky na letiště, potřeboval kontakty. A také lepší auto. „Na to jsem neměl,“ popisoval jednoduše důvod, proč se do tohoto segmentu nedostal. Ještě přibližně deset let potom jezdil jako nezávislý taxikář. Pak toho prý nechal úplně.
Když dnes na tu dobu vzpomíná, mluví o ní jako o zlatých časech. Zaujalo mě, že to neříká člověk, který by si idealizoval všechno, co bylo před rokem 1989. Vzpomíná především na samotnou práci. Měl auto, znal své zákazníky a mohl si jízdami přivydělat. A právě při porovnání s dneškem mu něco nesedí.
Nechápe, proč taxikářské cechy a různé svazy podle něj výrazněji nebojují proti nástupu sdílených platforem. Z jeho pohledu totiž změnily taxikařinu mnohem zásadněji, než si jejich představitelé připouštějí. Celé řemeslo podle něj posunuly někam úplně jinam.
Je to zajímavý pohled právě proto, že pochází od člověka, který zažil obě éry. Nejprve jezdil s červenou Škodou 120 GLS, bez taxametru a bez oficiálního zázemí. Potom poznal fungování taxislužby v nových podmínkách. A nakonec sledoval příchod platforem, které dnes dokážou během několika sekund spojit řidiče se zákazníkem.
Když mi o tom vyprávěl, nejvíc mě vlastně nezaujalo samotné taxikaření. Byla to ta škodovka.
Červená „stodvacítka“, večery za volantem a víkendy strávené převážením lidí. Auto, které tehdy rozhodně nepůsobilo jako nástroj k budování majetku. Přesto mu pomohlo vydělat na dům.
A možná právě proto na tu dobu dodnes vzpomíná tak rád. Ne proto, že by všechno bylo lepší než dnes. Ale protože tehdy přesně věděl, za co dostává zaplaceno – a kam chce vydělané peníze dostat.
