Kdo se chce v Severní Koreji učit cizí jazyk, musí mít nejen peníze, ale také povolení od úřadů, a především dobrý songbun. Bez něj je studium cizího jazyka zapovězeno.
Severní Korea je nejizolovanější zemí na světě. O tom, co se tam děje, se okolní svět dozvídá jen velmi obtížně, a navíc většinou s velkým zpožděním. Kromě otřesných svědectví o hladomoru, nemocech a dlouholetých žalářích za sledování „nesprávných“ filmů, se do světa dostávají také informace o běžném životě obyčejných občanů této země. Velice zajímavý a autentický pohled na Severní Koreu nabízí například koreanistka Nina Špitálníková.
Svědectví o životě v KLDR
Ta ve své knize „Svědectví o životě v KLDR“ popisuje na pozadí sedmi rozhovorů s uprchlými Severokorejci běžný život, kromě jiného také například přístup ke vzdělání. To totiž v Severní Koreji není zase tak samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Kdo chce například studovat cizí jazyk, musí k tomu mít povolení a především dobrý songbun. Ono vlastně jedno bez druhého ani nejde.
Bez songbunu bez šance
Songbun je totiž kastovní systém, který je založený na tom, jaký politický, sociální a ekonomický profil měli přímí předkové. Bez dobrého songbunu je v podstatě nemožné získat dobré vzdělání, práci a songbun také ovlivňuje výběr partnera. Samotný songbun ale nestačí. Je také důležité mít skvělé výsledky z testů revoluční historie. A to také není jen tak. Je potřeba znát například nejen přesná data, ale také třeba počty bojovníků v jednotlivých bitvách a dokonce i přesné citace jejich povelů nebo bojových pokřiků. Není proto žádným překvapením, že vzdělání se v Severní Koreji dostává většinou pouze prominentům občanům.
Za vším je izolace
A proč je výuka cizích jazyků v zemi zapovězená? Především proto, aby režim svým občanům co nejvíce ztížil možnost konzumace jakéhokoliv mediálního obsahu ze zahraničí. Internet se v zemi sice blokován a přístup k němu má jen minimum lidí, ale i tak se režim snaží, aby izolace Severní Koreje od okolního světa byla co nejtužší.
