Vzít si do péče batole je na první pohled velmi hezké. Ale jen do té doby, než zjistíte, že jeho minulost a bolesti jsou těžší, než jste čekali. Rozum vás pak donutí udělat něco, co srdce udělat nechce.
Když jsme se s manželem rozhodli vzít si malé dítě do pěstounské péče, věřili jsme, že víme, do čeho jdeme. Měli jsme už dospělé děti, které se odstěhovaly, a tak byl náš dům najednou tichý a prázdný. Oba jsme cítili, že nám v životě něco chybí. Další vlastní dítě jsme si přáli dlouho, ale nepodařilo se. Nakonec jsme si řekli, že lásku a zázemí můžeme dát dítěti, které nemělo ani jedno a staneme se pěstouny. Dnes vím, jak naivní ta představa byla.
Celý proces schvalování, tedy to, že si můžeme vzít nějaké dítě do pěstounské péče, trval dlouhé měsíce. Psychologická vyšetření, sociální šetření, rozhovory. Když nám po zhruba roce a půl zavolali, že pro nás mají dvouletého chlapečka, byli jsme šťastní a vystrašení zároveň. O jeho minulosti jsme totiž věděli minimum. Jen to, že se narodil rodičům závislým na drogách, první měsíce života strávil v prostředí drogové varny a pak byl odebrán a umístěn do ústavu. Nic víc. Žádné detaily, žádné upozornění na jeho možné zdravotní problémy.
Jmenoval se Samuel a přišel k nám jako tiché, nenápadné dítě. První týdny byly vlastně klidné. Říkali jsme si, že adaptace probíhá dobře. Jenže postupně se začaly objevovat věci, které nešly přehlédnout. Nevyspal se. Budil se několikrát za noc, křičel, byl neutišitelný. Záchvaty vzteku přicházely z ničeho nic a trvaly i desítky minut. Pleny se nedařilo odbourat vůbec. Cokoliv jsme zkusili, selhalo.
Zpočátku jsme si mysleli, že to je jen důsledek minulosti a že časem se to zlepší. Jenže nezlepšovalo. Naopak. Samuel začal být hodně agresivní. Házel věcmi, kopal, ničil. Když chtěl dosáhnout svého, neváhal shodit televizi, hodit tablet na zem nebo kopnout do skleněných balkonových dveří. Nejvíc mě bolelo, když ubližoval našemu psovi. Ne ze zloby, ale byl bez jakékoliv empatie. Jako by vůbec nechápal, že i zvíře může cítit bolest.
Shánění odborné pomoci byl další boj. Najít dětského psychiatra bylo skoro nemožné. Čekací lhůty v řádu měsíců, někde rovnou odmítnutí. Když se to konečně podařilo, přišla diagnóza, která nám definitivně změnila život: kombinované ADHD a porucha autistického spektra. U dvouletého dítěte. Seděla jsem nad lékařskou zprávou a měla pocit, že se mi pod nohama propadá zem.
Snažili jsme se dál. Změnili jsme režim, byt, celý život jsme přizpůsobili Samovi. Ale byli jsme na to sami. Úřady ani doprovodná organizace nám nedokázaly nabídnout nic konkrétního. Žádnou krizovou pomoc, žádného asistenta, žádné smysluplné řešení. Jen věty o tom, že to máme vydržet a že to je těžké.
Po dvou letech jsme byli vyčerpaní, zlomení a vyděšení. O sebe, o něj, o naše okolí. Rozhodnutí Sama vrátit bylo to nejtěžší, jaké jsem kdy udělala. Dodnes mě to bolí. Ne proto, že bych ho neměla ráda, ale proto, že jsme to nezvládli. A nikdo nám nepomohl.
Věřím, že Samuel jednou najde rodinu, která na to bude mít sílu, zkušenosti i prostředky. Rodinu, kde bude možná permanentní asistence a odborné zázemí samozřejmostí. Pro nás to byla neřešitelná situace. A právě o tom se má mluvit. Protože vzít si malé dítě do pěstounské péče může být mnohem ošemetnější, než si dokáže kdokoli, kdo to nezažil, představit.
