Byl to Danajský dar. Manželka dostala před dvaceti lety od svojí babičky dům. Ovšem s jednou podmínkou. Babička ho bude obývat s námi až do své smrti. Dnes jí je devadesát a naši rodinu totálně rozvrátila.
S manželkou jsme se brali před 25 lety. Bydleli jsme v malém bytě 1+1 ve Strašnicích a viděno dnešní optikou, byli jsme spokojeni. Po dvou letech se nám narodila dcera a byt začal být malý, ale dalo se to zvládnout.
Při jedné návštěvě u babičky mojí ženy se však odehrála situace, která nám navždy změnila život. Babička totiž mojí ženě darovala dům ve starých Stodůlkách. Nic honosného, ale ve srovnání s naším 1+1 to byl hotový palác. Dar měl ale jednu podmínku. Totiž to, že babička v domě dožije. Prostoru bylo v domě dost, nebyl tedy důvod s takovou podmínkou nesouhlasit. To bylo před dvaceti lety, když bylo babičce 71 let. Dnes s námi babička stále bydlí. Jen už to není ta milá stařenka, co v neděli upeče bábovku a hladí vnučku ve vlasech. Bohužel. Dnes je z ní zlá stařena, která trpí demencí a terorizuje celou rodinu tak šíleně, že nás vlastně rozdělila a naše rodina se v podstatě rozpadla.
Vše začíná brzo ráno, kdy třeba už v pět hodin začne halekat na celý dům, že chce snídani, léky a informaci o tom, co to včera říkala v televizi Dáda Patrasová, protože si to nepamatuje.
Z domu se nějak vypotácíme, ale každý máme během pár hodin několik desítek zmeškaných hovorů. „Vzala sis čepici?“, „Je mi zima“, „Nefunguje televize“, „Někdo tady zvoní“, „Kdy přijdeš?“, „Nemám prášky“ nebo „Co bude k večeři?“. Ano, babička telefonuje skutečně nonstop.
Nezlepší se to ani po našem příchodu. Halekání stejných otázek na celý dům, vyžadování sezení u ní u nepitelné kávy a sledování TV Šlágr, poslouchání rad, jak máme hospodařit s penězi, co koupit na Vánoce za dárky, jak vychovávat dceru nebo loupat brambory, protože ty co měla k obědu byly oloupané špatně.
Proč je taková? Stařecká demence. Do domu s pečovatelskou službou jít odmítá, pečovatelku, kterou jsme zajistili, vyhodila z domu, k lékaři jít nechce, když jí bylo špatně a zavolali jsme záchranku, podepsala revers a záchranáře s vulgárním doprovodem vyhodila s bytu.
Pár let se to dalo vydržet, ale domů jsme chodili co nejméně, hádali se, čí to je babička a co by bylo nejlepší s ní udělat, dcera k nám nechce vodit svoje kamarádky ani přítele, protože se stydí. Odcizili jsme se a naše rodina se v podstatě rozpadla.
Doma je neustálá nervozita, komu zase začne zvonit mobil, nebo kdy začne babička hulákat. A ona si servítky nebere. Huláká klidně ve tři ráno. A když nikdo nejde, začne všem volat, až nakonec někdo „vyměkne“ a jde jí dát nastavit TV Šlágr, protože se jí to „samo vyplo“.
Moje doporučení? Když dostanete od příbuzných dům nebo byt, zvažte pořádně, jestli vám takový dar stojí za roky života s šílencem, který dříve či později přivede na pokraj šílenství i vás.
