Praha je krásné město a jsou zde i nadprůměrné mzdy. Přesto je často pro mladé rodiny s dětmi místem, kde každý den počítáte každou korunu. A to i v případě, že pobíráte zmíněnou nadprůměrnou mzdu.
Být mladou rodinou v Praze je dnes těžké. Sám jsem třicet sedmiletý, mám dvě malé děti a partnerku, která je na mateřské. Pracuji v IT firmě a vydělávám 75 tisíc měsíčně. To zní hodně, ale realita je úplně jiná. Bydlení v Praze nás táhne ke dnu. Pronajímáme si byt, který stojí 35 tisíc měsíčně. K tomu platíme operativní leasing na auto KIA, skoro 8500 měsíčně, a benzín. Jídlo, školka pro starší dítě, všechno se sčítá. Když si spočítám, co nám zůstane po zaplacení těchto základních věcí, skoro nic nezbývá.
Situace mě nutí žádat o takzvanou superdávku. Je to ponižující. Sám sebe si musím připomínat, že je to běžná pomoc státu, ale přesto je to pro mě těžké přijmout. Někdy mám pocit, že všechno, co vydělám, mizí jen na základní přežití. Bydlení, auto, školka a jídlo. To je všechno. I když pracuji v dobře placené branži, Prahu prostě nezvládáme financovat bez vnější pomoci.
Každý den vidím, jak drahé je tu žít. Byt za třicet pět tisíc je pro mnohé normální, ale pro nás je to naprosto vyčerpávající. Představa, že bychom si mohli koupit vlastní nemovitost, je teď úplně nereálná. Školka pro dítě stojí taky nemalé peníze. Auto je potřeba kvůli dojíždění do práce a k dětem, protože bez něj by bylo všechno složitější.
Mít rodinu v Praze znamená plánovat každý výdaj. Nic se nedá vzít na lehkou váhu. I dovolená je otázka, kterou musíme počítat měsíce dopředu. Nemůžeme si jen tak zajít na večeři ven nebo koupit něco navíc pro děti. Každá koruna je naplánovaná.
Je těžké sledovat, jak kolem nás lidé žijí pohodlně, a my se snažíme, aby všechno vyšlo. Často přemýšlím, jak to zvládají rodiny s jedním příjmem. My máme jeden příjem + "rodičák", ale i tak jsme na hranici. Partnerka je doma, stará se o nejmladší dítě, a já se snažím, aby bylo všechno zaplaceno. Přesto se nedá říct, že bychom byli bezstarostní.
Život v Praze je drahý a levněji se tu žít nedá. I když bychom hledali menší byt nebo levnější auto, pořád by náklady byly vysoké. Mladé rodiny dnes často stojí před volbou – buď pracovat víc, nebo spoléhat na pomoc státu. Superdávka je pro nás nutností. Je to pro mě hořká realita, ale zároveň nutná. Přijde mi ale absurdní, aby člověk s příjmem 75 tisíc musel žádat o superdávku. Možná kdyby stát nabídl pro mladé větší podporu bydlení, nebo třeba bonifikoval matky, které nechtějí být 4 roky na mateřské, ale chtějí už třeba po roce pracovat, mohlo by to všechno vycházet příznivěji.
Chci věřit, že se situace jednou zlepší. Až děti vyrostou a partnerka se vrátí do práce, možná se dostaneme do lepší finanční situace. Teď ale každodenně cítíme tíhu vysokých nájmů a životních nákladů. Bydlení v Praze je luxus, který si mladá rodina s jedním příjmem nemůže dovolit bez pomoci. Každý měsíc je boj, abychom zvládli základní potřeby a nevyšli z rozpočtu.
