Nabídl jsem čerstvému absolventovi férový nástupní plat 50 tisíc korun a šanci růst ve stabilní stavební firmě. Místo poděkování přišel úšklebek a požadavek na takzvané 3K. Vyrazil jsem s ním dveře
Podnikám ve stavebnictví přes patnáct let. Nemám korporát, ale menší firmu o dvaceti lidech. Stavíme rodinné domy, rekonstruujeme byty, děláme menší developerské projekty. Poslední rok jsme vyrostli a já zjistil, že už nestíhám administrativu kolem zakázek. Smlouvy, rozpočty, komunikace s investory, koordinace subdodavatelů. Potřeboval jsem někoho schopného, ideálně technicky vzdělaného, kdo se toho ujme.
Dal jsem inzerát. Napsal jsem jasně, že nabízím nástupní plat 50 tisíc korun. Na region mimo Prahu je to víc než slušné. Nehledal jsem hotového manažera, ale někoho, kdo se chce učit a postupně růst.
Ozvalo se několik lidí. Mezi nimi i čerstvý absolvent z ČVUT. Měl dobrý životopis, působil sebevědomě a na papíře vypadal jako někdo, kdo by mohl zapadnout. Pozval jsem ho na pohovor.
Ze začátku to šlo dobře. Mluvil o škole, o projektech, které dělal v rámci studia. Bylo vidět, že není hloupý. Jenže když přišla řeč na peníze, všechno se změnilo. Připomněl jsem mu, že nástupní mzda je 50 tisíc a že po zapracování je prostor pro růst. On se jen pousmál a řekl, že požaduje „tři ká“.
Nechápal jsem, o čem mluví. Zeptal jsem se, co tím myslí. Odpověď mě zvedla ze židle. Tři ká prý znamenají kilo, kára a klid. Přeloženo do normální řeči sto tisíc korun měsíčně, služební auto a pohodu. Bez stresu, bez přesčasů, bez tlaku.
Seděl přede mnou kluk, který neměl jediný den praxe. Nikdy nenesl odpovědnost za stavbu, neřešil reklamaci, nehádal se s investorem, když něco nevyšlo. A chtěl dvojnásobek toho, co jsem nabízel, plus auto a jistotu, že se moc nepředře.
V tu chvíli mi došlo, že tady nemá cenu pokračovat. Řekl jsem mu, že takhle to u nás nefunguje. Ve firmě si musí každý nejdřív něco odpracovat. Já sám jsem začínal s helmou na hlavě a s lopatou v ruce. Nikdo mi nedal kilo, káru ani klid. Nejdřív byla práce a odpovědnost. Peníze přišly až potom.
Rozhovor jsem ukončil a další plánované pohovory zrušil. Ne proto, že by všichni mladí byli stejní, ale proto, že jsem si potřeboval srovnat, koho vlastně hledám. Nechci někoho, kdo přichází s představou, že titul automaticky znamená vysoký plat a pohodlí. Hledám člověka, který ví, že se musí něco naučit a že zkušenosti mají hodnotu.
Mám pocit, že část mladých dnes žije v představě, že první práce je rovnou manažerská pozice. Každý chce řídit, málokdo chce začít odspodu. Jenže stavebnictví není powerpointová prezentace. Tady se chyby projeví v betonu a ve fakturách.
Ten absolvent možná časem zjistí, že realita vypadá jinak. Možná pochopí, že kilo a klid se nedostávají na startu, ale až po letech práce. Jen se obávám, že až na to přijde, trh už bude hledat jiné lidi. Takové, kteří si váží příležitosti a vědí, že kariéra není sprint, ale práce krok za krokem.
