Po rozvodu jsem zkusil štěstí na seznamce. Pár obyčejných schůzek, nic zvláštního. Pak ale přišlo rande, na které jen tak nezapomenu. Fotky sice trochu lžou, ale realita byla úplně jiná. A to tak, že jsem to rozdýchat nedokázal.
Po rozvodu jsem si říkal, že to přece nemůže být tak složité. Je mi čtyřicet, normálně pracuju, nejsem asociál. Jen jsem dvacet let žil s jednou ženou a najednou jsem byl sám. Děti mám střídavě, byt prázdný a večery dlouhé. Tak jsem si založil profil na seznamce.
Ze začátku mě to i bavilo. Pár zpráv denně, nějaké to rande. Nic zásadního, ale aspoň jsem neseděl doma. Většinou to skončilo u kávy a slušného rozloučení. Fotky bývají upravené, s tím jsem počítal. Každý si chce dát lepší světlo, lepší úhel, vyhladit vrásky, atd... Realita je pak trochu jiná, ale většinou v mezích normálu. Pak ale přišla poslední schůzka.
Psali jsme si asi dva týdny. Na fotkách byla sympatická bruneta, prý třicet let. Trochu víc make-upu, ale nic, co by mě zarazilo. Psala rozumně, bez hloupých zkratek. Domluvili jsme se na kávě v centru.
Přišel jsem včas, sedl si ke stolu a čekal. Najednou vidím, jak ke mně míří žena, která mi byla povědomá jen velmi vzdáleně. Na první pohled jí bylo minimálně o deset let víc než mně. Těžko říct přesně, ale rozhodně to nebyla třicítka. Spíš padesátnice. A to říkám bez přehánění. Vlasy přebarvené na nepřirozeně černou, silná vrstva make-upu, výrazná rtěnka, tváře skoro oranžové. Působilo to spíš jako večerní vystoupení v kabaretu než odpolední káva.
Zastavila se u stolu a s úsměvem řekla moje jméno. Zvedl jsem se a trochu zmateně se zeptal, jestli si nespletla podnik. Ona se zasmála a řekla: „Jasně, že to jsem já.“
Sedl jsem si zpátky a snažil se to vstřebat. Řekl jsem jí, že na fotkách vypadala jinak. Odpověděla, že fotky jsou pár let staré a že věk na profilu neřeší, protože je to prý jen číslo. A že se cítí na třicet. Jenže já jsem tam seděl s někým, kdo mi o svém věku evidentně lhal. Nešlo o pár kilo navíc nebo jiný účes. Šlo o dvacet let rozdílu a úplně jiného člověka, než kterého jsem čekal.
Upřímně jsem jí řekl, že mi to není příjemné. Že kdyby napsala skutečný věk, mohl bych se rozhodnout jinak, ale takhle je to prostě podvod. Ona to brala s lehkostí, prý to tak dělá každý. Já ne.
Dopil jsem vodu, omluvil se a zvedl se od stolu. Nebyl jsem hrubý, ale neměl jsem chuť hrát divadlo. Venku jsem si připadal trochu trapně, trochu naštvaně a hlavně unaveně. Doma jsem si sedl k počítači a profil smazal. Možná jsem to vzal moc rychle, ale v tu chvíli jsem měl dost. Nejde o to, že byla starší. Jde o to, že začátek byl postavený na lži.
Možná jsem staromódní, ale radši narazím na někoho přirozeně. V tramvaji, ve frontě v samoobsluze, někde na hřišti, když budu s dětmi. Tam aspoň vidíte člověka tak, jak opravdu vypadá.
Na seznamky jsem po tomhle zážitku zanevřel. Možná to byla jen smůla. Ale na další podobné překvapení už fakt nemám náladu.
