Dvacet let manželství, žádná velká vášeň, jen zvyk. Když mi ale manžel z ložnice připomněl cenu „modré tabletky“, došlo mi, že hezké chvíle se u nás začaly počítat na peníze. A to mě znechutilo víc než cokoli předtím.
S manželem jsme spolu dvacet let. Když jsme se poznali, bylo mi dvacet a jemu pětatřicet. Tehdy mi připadal zkušený, klidný a jistý. Měl práci, byt, věděl, co chce. Vedle něj jsem si připadala dospělejší. Dnes je mi čtyřicet a náš vztah už dávno není o motýlech v břiše. Spíš o zvyku.
Fungujeme spolu dobře. Nepohádáme se kvůli hloupostem, zvládli jsme děti, hypotéku i běžné starosti. Jenže mezi námi už dlouho není žádná jiskra. Večer si každý sedne k něčemu svému, prohodíme pár vět o práci a tím to většinou končí.
Intimní život u nás nikdy nebyl žádný filmový příběh. Spíš taková středeční klasika. Rychle, potichu a ideálně pod peřinou. Žádné velké plánování, prostě jsme se někdy sešli v ložnici a bylo to. Neřešila jsem to. Po tolika letech člověk ani nic jiného moc nečeká.
Jenže s přibývajícím věkem začal mít manžel problémy s kondicí. Vyřešil to po svém. Občas si vezme tabletku, aby všechno fungovalo. Nevadilo mi to. Brala jsem to jako praktickou věc. Stejně z toho nikdy nebyla žádná velká vášeň, spíš snaha udržet něco, co k manželství patří.
Jenže nedávno se něco změnilo.
Seděla jsem večer v obýváku a chtěla se dodívat na film. Po dlouhé době mě něco opravdu bavilo a nechtělo se mi hned vstávat. Manžel šel do ložnice dřív a zavolal na mě, jestli už jdu. Řekla jsem, že přijdu později, až film skončí.
A tehdy to přišlo.
Z ložnice se ozvalo: „Nedělej fóry, vzal jsem si tabletku. Víš, kolik stojí?“
Zůstala jsem sedět a úplně mě to zarazilo. Ne kvůli té tabletce. Tu už jsem znala. Ale kvůli tomu tónu. Jako bych měla povinnost okamžitě nastoupit, protože investoval peníze a teď se to musí využít.
Najednou jsem měla pocit, že nejsem partnerka, ale položka na seznamu. Něco, co má fungovat na zavolání. Přepočítávat hezké chvíle na cenu pilulky mi přišlo strašně nedůstojné. V tu chvíli mě přešla jakákoliv chuť vstát a jít za ním.
Seděla jsem dál u televize a cítila spíš vztek než smutek. Nešlo ani o ten večer. Spíš o uvědomění, kam jsme se dostali. Žádná blízkost, žádná snaha o atmosféru. Jen praktická věta, která zněla skoro jako reklamace služby.
Když jsem pak do ložnice přišla, už jsem neměla náladu vůbec na nic. A on to nechápal. Prý co řeším, vždyť o nic nejde. Jenže pro mě právě šlo.
Nejsem na knoflík. Nejsem něco, co se zapne podle potřeby. Jestli má pocit, že stačí spolknout tabletku a já automaticky přijdu, tak to opravdu nefunguje.
Upřímně, v tu chvíli mi hlavou problesklo, že pokud chce mít všechno přesně načasované a bez emocí, existují na to jiná místa. Já ale nechci být součástí něčeho, co připomíná povinnost nebo účetní operaci.
Od té doby nad tím přemýšlím víc, než bych čekala. Ne kvůli jedné větě, ale protože někdy stačí pár slov, aby člověk pochopil, že se ze vztahu potichu vytratila obyčejná lidská blízkost. A ta se žádnou tabletou koupit nedá.
