Když jsem se po rozvodu seznámil s ženou, která měla bulharské kořeny, netušil jsem, že mi jednou pomůže pochopit něco, co jsem dlouhá léta považoval za zvláštní.
Po rozvodu jsem se seznámil se ženou, která měla bulharské kořeny. Nebyla to žádná prvoplánová krása z katalogu, spíš typ ženy, která si vás získá jinak. Měla pár kilo navíc, ale nosila je s lehkostí. A hlavně – měla úsměv, který působil upřímně, bez kalkulu. Po několika měsících jsme spolu bydleli.
Rychle jsem si všiml jedné věci. Ráda mluvila o Itálii, kde několik let žila. Uměla italsky, vyprávěla historky, které zněly jako malý evropský sen. Když ale přišla řeč na Bulharsko a její rodinu, byla najednou opatrnější. Jako by se dotýkala něčeho, co nechce úplně otevírat.
Tehdy jsem to nevnímal jako problém. Spíš jako osobní uzavřenou kapitolu. Postupně jsem ale začal chápat, že to má hlubší kořeny. Vzpomínala na dětství, kdy se jí spolužáci posmívali kvůli vzhledu. Nešlo jen o běžné školní špičkování. Jednou jí prý hodili tašku do popelnice. Takové věci se v člověku neztratí, i když dospěje.
A pak tu byla její rodina. Když k nim přijížděli příbuzní z Bulharska, byl to prý vždycky velký nápor. Tašky plné rajčat, paprik a melounů, dlouhé večery, hlasitá hudba, cigarety, alkohol, smích i chaos. Pro dospělé normální setkání. Pro dítě, které chce zapadnout, spíš něco, co ho odlišuje.
V jednu chvíli mi řekla větu, která mi zůstala v hlavě: že se někdy styděla za to, odkud pochází. Až po letech jsem se do Bulharska podíval sám. Ne jako turista, který chce sbírat dojmy, ani kvůli ní. Spíš ze zvědavosti, co je na těch jejích vzpomínkách pravdy a co je jen filtrem dětské zkušenosti. A během několika dní mi začalo docházet, že realita má mnoho vrstev.
Bulharsko je krásné. Pobřeží, jídlo, klima – všechno funguje. Ale stejně rychle si člověk všimne i jiných věcí, které se do pohlednic nedostanou. U dětského brouzdaliště si muž bez rozpaků zapálí doutník. Ve čtyřhvězdičkovém hotelu leží host v trenýrkách na kožené sedačce v lobby a sleduje video na telefonu naplno. Nikdo se nad tím příliš nepozastavuje. Hlasité telefonování na veřejnosti je spíš normou než výjimkou.
A pak jedna drobnost, která ve mně zůstala déle, než by měla. V obchodě se suvenýry bylo na cenovce napsáno 20 leva. U pokladny si ale prodavačka řekla o 20 eur. Když jsem namítl, že cena je v jiné měně, jen pokrčila rameny. Žádné vysvětlení, žádná debata. Prostě to zkusila. V tu chvíli se mi vybavila jedna filmová hláška Tomáše Hanáka z Rebelů: „Buď to vyjde, nebo nevyjde.“ Stejně tak se chovala i moje bývalá partnerka. Chodila na hranu, někdy i za ni. Prostě buď to vyjde, nebo ne. Pro korunu by si nechala vrtat koleno.
A najednou mi do sebe začaly zapadat i její staré příběhy. Možná se nestyděla za Bulharsko jako zemi. Možná se jen snažila uniknout tomu, jak ji lidé v jejím okolí vnímali. Jak snadno se člověk může stát „tím z východu“, „tím jiným“, „tím, co se musí vysvětlovat“. Sedm let jsme spolu žili. A stejně jsem to pochopil až ve chvíli, kdy jsem tam stál sám. Náš vztah skončil později, bouřlivě a bez smíru. Ale to už s Bulharskem nesouvisí.
