Je mi sedmačtyřicet. Pracuju v kanceláři, osm hodin denně sedím u počítače a řeším tabulky, maily a porady. Doma mám dvě děti, sedmnáct a patnáct let, psa, který potřebuje ven za každého počasí, a domácnost, která se nějakým zázrakem nikdy neuklidí sama.
Každý den vařím večeři, peru, skládám prádlo a uklízím kuchyň, kterou ostatní zvládnou zanechat v katastrofálním stavu během deseti minut. Večer si často uvědomím, že jsem si celý den ani nesedla jinam než k práci. Na sebe mi moc času nezbývá. A ano, už nemám tělo jako ve třiceti. Nejsem ale žádná tlustoprdka. Jen se všechno trochu změnilo. Břicho není úplně ploché, zadek měkčí, stehna už ne tak pevná. Prostě normální ženské tělo po letech života.
Před pár týdny k nám přijeli známí, které jsme potkali na dovolené v Chorvatsku. Bylo to fajn odpoledne. Víno, grilování, smích. Jana je hezká ženská, to jí neberu. Štíhlá brunetka, větší prsa, o pár let mladší než já. Už u moře jsem si všimla, že se na ni můj muž dívá o něco déle, než by bylo nutné. Znám ho třicet let. Poznám to.
Když odešli a já sklízela skleničky ze stolu, přišel za mnou do kuchyně a úplně klidně řekl: „Měla bys zhubnout. Podívej se na Janu.“
Nejdřív jsem si myslela, že jsem se přeslechla. Pak mě to bodlo někde hluboko. Takovým tím způsobem, kdy se vám okamžitě stáhne krk a oči začnou pálit. Málem jsem se rozbrečela, ale nechtěla jsem mu tu radost dopřát.
Nešlo ani tak o to, že řekl, ať zhubnu. Každá ženská ví, že by občas mohla něco shodit. Šlo o to srovnání. O tu lehkost, s jakou mě postavil vedle jiné ženy, jako bych byla nějaký nedokončený projekt.
A přitom kdyby se podíval do zrcadla. Tři brady, pivní mozol, večery tráví na gauči u hokeje s miskou chipsů. Do posilovny nevkročil od maturity. Fitness trenér z něj opravdu není. Nic jsem mu tehdy neřekla. Jen jsem kývla a šla spát.
Druhý den jsem vzala psa na delší procházku. Pak znovu. A zase. Začala jsem se hýbat víc. Ne kvůli němu. Kvůli sobě. Zjistila jsem, že mi to vlastně dělá dobře. Vyčistím si hlavu, nejsem pořád jen máma, kuchařka a uklízečka.
Změnila se ale ještě jedna věc. Večeře už nechystám automaticky. Když má hlad, lednice je plná. Umí si namazat chleba. A intimní večery? Tam, kde dřív byla samozřejmost, je teď ticho. Ne z trucu. Jen nějak nemám náladu. Může si za to sám.
Možná se to jednou vrátí do normálu. Až přijde omluva. Ne za to, že řekl, že bych mohla zhubnout. Ale za tu větu o Janě. Za tu necitlivost, kterou ani nepochopil.
Taky bych mu mohla říct, že bych chtěla, aby vypadal jako můj šéf. Vždy perfektně oblečený, vysportovaný, navoněný a hladce oholený. Jenže mě by nikdy nenapadlo to vyslovit nahlas. Protože vím, jak slova dokážou bolet.
Takže zatím sedí v obýváku, kouká na hokej a roste mu dál pivní břicho. A já chodím se psem, cvičím a pomalu se vracím sama k sobě. Ne kvůli němu. Kvůli sobě.
