Když vás manželka po dvaceti letech vztahu pozve do koupelny na „překvápko“, čekáte leccos. Jen ne asi zprávu, která během jedné věty převrátí celou rodinu naruby.
Seděl jsem u televize a koukal na olympijský hokej se Švýcarskem. Klasika. Gauč, pivo, trochu klidu po celém týdnu. S manželkou jsme spolu dvacet let. Máme se rádi, fungujeme jako tým. Jenže co si budeme povídat – v ložnici už to dávno není jako dřív. Občas něco proběhne, ale spíš zvyku než vášně.
Najednou prošla před televizí. Schválně tak, abych neviděl na obrazovku. Měla na sobě lehký župan, pod kterým bylo jasné, že toho moc nemá. Usmála se na mě tak, jak už dlouho ne.
„Přijď za mnou do koupelny, mám pro tebe překvápko,“ řekla a mrkla.
V tu chvíli šel hokej úplně stranou. Hlavou mi projelo všechno možné. Říkal jsem si, že třeba chce večer trochu oživit. Že si na něco vzpomněla. Nebo že jsem si jen já konečně všiml, že doma mám pořád krásnou ženskou. Do koupelny jsem šel rychle. Možná až moc rychle.
Byla napuštěná vana, plno pěny, tlumené světlo. Manželka seděla ve vodě a dívala se na mě. Jenže hned mi došlo, že to nebude tak, jak jsem si představoval. Neměla ten výraz, který jsem očekával.
„Zavři dveře a sedni si,“ řekla vážně.
Sedl jsem si na okraj vany a čekal.
„Naše dcera je těhotná.“
Nejdřív jsem si myslel, že jsem se přeslechl. Naše dcera? Devatenáct let. Prvák na vysoké. Ještě před pár týdny řešila koleje a zkoušky.
„Cože?“ dostal jsem ze sebe.
Prý se mají rádi. Prý je to hodný kluk. Prý si to nechají. V květnu jí bude devatenáct. Měl jsem pocit, jako by mi někdo vyrazil dech. V hlavě mi běželo jen jediné – proč tak brzo? Vždyť má celý život před sebou. Školu, cestování, všechno.
Řekl jsem nahlas to, co mi proběhlo hlavou. Že by to měla ještě zvážit. Že přerušit studium je špatně. Že si ničí budoucnost. Manželka se na mě podívala, jako bych řekl něco strašného. „Ona si to dítě chce nechat,“ odpověděla. „A já ji podpořím.“
A bylo po romantice. Začali jsme se hádat. Pořádně. Já mluvil o zodpovědnosti, ona o tom, že je to naše dcera a že ji nemůžeme nutit k potratu. Řekl jsem, že je ještě dítě. Ona řekla, že už dávno není.
Místo toho, abychom skončili spolu ve vaně, stáli jsme proti sobě jak dva cizí lidi. V koupelně bylo dusno víc než z té horké vody. Nakonec jsem odešel zpátky do obýváku. Hokej pořád běžel. Komentátor emotivně komentoval fakt, že bude prodloužení. Normálně bych to prožíval. Teď mi to bylo jedno.
Dcera si dítě nechá. To už víme. Já s tím pořád nejsem srovnaný. Mám strach, vztek, pocit, že je všechno moc rychlé. Zároveň vím, že ji stejně budu chránit, jak jen to půjde. Seděl jsem na gauči, koukal na led a přemýšlel, kdy se to stalo, že řeším, jestli budu děda, místo abych řešil výsledek zápasu.
A poprvé za dlouhou dobu mi bylo úplně jedno, jak ten hokej dopadne. Stejně dopadl špatně...
