Jsme spolu tři roky a za tu dobu jsem si u ní zvykl na ledacos. Moje manželka totiž není ten typ člověka, který by žil podle pravidel napsaných někým jiným. Věci bere lehce, někdy až překvapivě otevřeně.
To, co by jiní jen opatrně naznačili, ona řekne napřímo. Ne proto, aby šokovala. Prostě tak přemýšlí. Už několikrát se stalo, že jsme večer seděli doma, otevřeli láhev vína a řeč se stočila na vztahy a představy. Když si dá skleničku, bývá ještě upřímnější než obvykle. Občas začne přemýšlet nahlas o tom, jak různí lidé žijí jinak než my.
Jak někdo dokáže fungovat ve více lidech, jaké to asi je sdílet blízkost bez klasických hranic. Nikdy to neříkala jako plán nebo návrh. Spíš jako zvědavost. Jako myšlenku, která ji napadne a kterou nemá potřebu skrývat.
Já to většinou bral s nadhledem. Poslouchal jsem ji, někdy se zasmál, někdy změnil téma. Upřímně řečeno jsem si neuměl představit, že by něco takového někdy bylo reálné. Patřilo to do kategorie hypotetických debat po druhé skleničce.
Před pár dny jsme spolu byli doma sami. Klidný večer, žádné plány, žádné povinnosti. Prostě chvíle, kdy člověk vypne a je jen spolu. Atmosféra byla příjemná a přirozená. V jednu chvíli jsem si ale všiml, že se manželka tváří zvláštně zasněně. Nebyla nepřítomná, spíš jako by byla myšlenkami někde jinde.
„Na co myslíš?“, zeptal jsem se Řekl jsem to skoro automaticky. Čekal jsem cokoli. Že si vzpomněla na něco v práci, že ji napadla nějaká hloupost, nebo že mě jen ignoruje a soustředí se sama na sebe. Podívala se na mě a usmála se. Takovým tím šibalským úsměvem, který znám až moc dobře.
„To nechceš vědět,“ odpověděla klidně s takovým zvláštním úsměvem.
Zarazilo mě to. Samozřejmě že jsem to chtěl vědět. Zkusil jsem to ještě jednou, trochu naléhavěji. Ona jen zavrtěla hlavou a smála se. Bylo jasné, že odpověď ze sebe jen tak nedostane. V tu chvíli mi došlo, že to určitě nebyl recept na nedělní oběd ani seznam úkolů na příští týden. Něco ji očividně bavilo natolik, že si to chtěla nechat pro sebe. A možná mě tím trochu schválně napínala.
Zbytek večera už jsme to neřešili. Ale myšlenka mi zůstala v hlavě. Člověk si najednou začne domýšlet různé scénáře, i když vlastně nechce. A čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc mě to spíš bavilo, než znervózňovalo.
Na naší manželce mám rád právě tohle. Nepředvídatelnost. Schopnost otevřít téma, které by jiní radši obešli. Někdy mě tím rozhodí, jindy pobaví. Ale nikdy s ní není nuda.
A mám takové tušení, že až si příště dá skleničku vína a nálada bude správná, možná se konečně dozvím, co se jí tehdy honilo hlavou. A kdo ví. Třeba to nezůstane jen u vyprávění. Protože podle jejího úsměvu to bylo něco, co ji očividně hodně bavilo už jen v představách.
