Setkání po letech mělo být plné smíchu a vzpomínek na gymnázium. Stačila ale jedna otázka v opilecké hře a bylo po legraci. Oslava pětadvacátin se během pár minut změnila v hádku a rvačku.
Mělo to být obyčejné setkání po letech. Spolužák z gymnázia slavil pětadvacáté narozeniny a rozhodl se pozvat partu lidí, se kterými před pár lety seděl v jedné třídě. Sešli se v pronajatém sále nad hospodou. Hudba hrála, stoly byly plné chlebíčků, brambůrků a samozřejmě alkoholu. Vedl rum s colou, ale holky sázely spíše na víno. Bez ohledu na to, co kdo pil, nálada byla minutu od minuty uvolněnější. Většina z přítomných se od maturity neviděla, takže se vzpomínalo na školu, na učitele i na trapasy z maturitního ročníku.
Jak večer postupoval, přibývalo prázdných lahví a ubývalo zábran. V jednu chvíli přišel někdo s nápadem zahrát si hru, kterou prý hráli už kdysi na adaptačním kurzu. Princip byl jednoduchý. Jeden člověk pošeptal druhému do ucha hodně osobní otázku. Nikdo další otázku neslyšel. Odpovídající ale musel nahlas říct jméno někoho z přítomných, koho se odpověď na otázku týkala. Pak se hodilo korunou. Pokud padla panna, otázka zůstala tajná a nikdo nevěděl o co šlo. Pokud ale padl orel, musela se otázka vyslovit nahlas, aby všichni věděli, čeho se odpověď týkala. Koho se týkala už bylo zřejmé.
Zpočátku to působilo nevinně a docela srandovně. Padaly otázky typu komu z party člověk nejméně věří nebo s kým by si dokázal představit strávit noc. Smích střídalo lehké napětí, ale všechno se bralo s rezervou. Alkohol dodával odvahu i pocit, že jde jen o legraci.
Zlom však přišel ve chvíli, kdy jeden ze spolužáků dostal otázku, jestli někdy někomu z přítomných něco ukradl. Po krátkém zaváhání řekl nahlas jméno spolužáka Tomáše. V místnosti to lehce zašumělo a všichni čekali na hod korunou. Padl orel. To znamenalo, že otázka musí ven.
Najednou bylo ticho. Spolužák přiznal, že ve třeťáku na gymnáziu vzal Tomášovi v šatně dva tisíce korun z peněženky. Tehdy se to hodně řešilo, bylo z toho velké pozdvižení, ale nikdy se nepřišlo na to, kdo peníze vzal. Podezření padalo na různé lidi, vztahy ve třídě se na čas zhoršily, ale věc vyšuměla bez jasného viníka.
Tomáš seděl u stolu a nejdřív působil spíš zaskočeně než naštvaně. Jenže jak se přiznání rozleželo mezi přítomnými, začaly padat výčitky. Někteří spolužáci si vzpomněli, jak tehdy Tomášovi nevěřili, mysleli si, že si to celé vymyslel, jiní připomínali, že kvůli tomu panovala ve třídě špatná atmosféra celé měsíce. Oslava se během pár minut změnila v rozebírání staré křivdy.
Tomáš chtěl vysvětlení, proč se k tomu dotyčný nepřiznal už tehdy. Odpověď byla neurčitá, omluva přišla pozdě a působila spíš jako reakce na tlak okolí než jako skutečná lítost. Hlasitější výměna názorů přerostla v otevřenou hádku. Alkohol sehrál svou roli. Stačilo pár ostrých vět a došlo na strkání. Ostatní se snažili oba od sebe odtrhnout, ale několik ran stejně padlo.
Oslava tím prakticky skončila. Část hostů odešla hned, jiní zůstali jen proto, aby situaci uklidnili. Místo vzpomínek na bezstarostné roky si nakonec většina odnesla pocit trapnosti a zkaženého večera.
Poučení z téhle zkušenosti je jednoduché. Staré křivdy nezmizí jen proto, že se o nich nemluví. A hry, které staví na odhalování citlivých věcí, mohou pod vlivem alkoholu snadno překročit hranici. Krást se nemá. A některé „nevinné“ hry je lepší vůbec nezačínat.
