Parkovací místo není jen kus asfaltu s namalovanou čárou. Někdy je to otázka obyčejné slušnosti. A někdy stačí jediná věta, aby člověk pochopil, že pro některé lidi je ohleduplnost jen prázdné slovo.
Stalo se to v pražském nákupním centru Europark. Pokud tam jezdíte pravidelně, dobře víte, že stejně jako v řadě jiných obchodních center jsou i tady vyhrazená parkovací místa pro rodiče s malými dětmi. Poznáte je na první pohled. Jsou širší než běžná stání, bývají označená růžovou barvou a dopravní značkou. Důvod je prostý. Z auta je potřeba vyndat dětskou sedačku, otevřít dveře dokořán, připoutat dítě nebo ho bezpečně usadit do kočárku. Nejde o žádný luxus ani výsadu. Jde o bezpečnost a trochu prostoru navíc.
Kdo někdy manipuloval s několikaměsíčním miminkem na přeplněném parkovišti, ten ví, že každý centimetr navíc může znamenat rozdíl mezi pohodlným nastupováním a odřenými dveřmi, nebo dokonce nebezpečnou situací.
Bylo úterní ráno a parkoviště v nákupáku zelo prázdnotou. Volných míst byly desítky, píše však stovky. Člověk si mohl vybrat téměř kamkoliv. Přesto jedna starší Škoda Octavia zamířila právě na místo určené rodičům s dětmi. To samo o sobě zamrzí. Jenže tím to neskončilo.
Řidička, zhruba padesátiletá žena, zaparkovala tak nešikovně, nebo možná tak lhostejně, že zadní částí auta zasahovala ještě do parkovacího stání za ní. Jedním autem tak prakticky zablokovala dvě místa určená právě těm, kteří je skutečně potřebují.
Foto: Daniel Kadlec
V autě žádné dítě nebylo. Žádný kočárek, žádný náznak toho, že by k využití těchto míst měla sebemenší důvod. Když byla slušně upozorněna, že tato místa slouží rodičům s malými dětmi, člověk by čekal alespoň rozpaky. Nebo jednoduché: „Promiňte, přeparkuju.“ Nestalo se.
Bez jediného zaváhání přišla odpověď. „S miminama jdi do háje.“ Otočila se a zamířila do obchodního centra, jako by právě řekla něco naprosto normálního.
Na celé situaci přitom nejvíc zarazila jedna věc. Nešlo o boj o poslední volné místo. Nešlo o situaci, kdy člověk deset minut krouží po parkovišti a nakonec rezignovaně vezme první volné stání. Takové jednání by sice nebylo správné, ale dalo by se alespoň pochopit. Tady žádný problém s parkováním neexistoval.
Volných míst bylo tolik, že by si mohla vybrat kterékoliv z nich. O pár metrů dál, o dvě řady vedle nebo úplně na druhém konci parkoviště. Rozdíl by představoval možná dvacet vteřin chůze. Jenže právě těch dvacet vteřin bylo zřejmě důležitější než respekt k lidem, kteří jedou nakoupit s malým dítětem.
Možná si někdo řekne, že jde jen o parkovací místo. Že se z toho dělá zbytečně velké téma. Jenže podobné drobnosti často vypovídají mnohem víc než velká gesta. Nejde o barvu čar na asfaltu ani o ceduli u parkovacího stání. Jde o ochotu respektovat pravidla, která nevznikla proto, aby někoho zvýhodňovala, ale aby usnadnila život těm, kteří to skutečně potřebují.
A možná ještě víc, než samotné špatné parkování, zaráží reakce. Věta „S miminama jdi do háje“ není jen odmítnutím přeparkovat. Je to pohrdání. Pohrdání lidmi kolem sebe, pravidly i elementární slušností. Třešničkou na dortu pak bylo, že auto stálo na stejném místě ještě v 18 hodin večer. Takže možná zaměstnanec některého z obchodů. kdo ví... Arogance a pohrdání pravidly to bylo o to větší.
Čím dál častěji mám pocit, že právě tohle je největší problém dnešní doby. Ne nedostatek parkovacích míst, ale nedostatek obyčejné ohleduplnosti. Někteří lidé jako by žili v přesvědčení, že svět se točí jen kolem nich. Že pravidla platí pro ostatní, zatímco oni mají výjimku. A když je na jejich chování někdo upozorní, místo omluvy přichází arogance, sprostota nebo výsměch. Přitom slušnost nestojí ani korunu. Stačí zaparkovat o pár metrů dál, uznat vlastní chybu nebo říct obyčejné „promiňte“. Zdánlivé maličkosti, které ale dělají společnost příjemnějším místem k životu. Bez nich zůstávají jen prázdná slova o vzájemném respektu. A věty, na které by člověk nejraději co nejrychleji zapomněl.
