Jít v dnešní době do moderního fitness centra v Praze vyžaduje u mužů vysokou míru sebeovládání. Dámské osazenstvo totiž v mnoha případech vypadá tak, jako kdyby se tam měl točit nějaký lechtivý pořad.
Začal jsem chodit do fitness. Ne jako novoroční předsevzetí, ani proto, abych se fotil u zrcadla nebo budoval osobní značku, ale prostě proto, že jsem se ve svých letech rozhodl něco udělat pro kondici. Člověk si řekne, že trochu posílí záda, rozhýbe tělo a třeba i shodí pár kilo. Jenže už po prvních návštěvách mi došlo, že dnešní fitness centra nejsou jen o cvičení. Je mi 47 let a přiznávám, že jsem asi jiná generace. Přicházím v obyčejných sportovních kraťasech, tričku a s ručníkem, který už má něco za sebou. Sluchátka nenosím. Mobil nechávám v šatně. Jdu si zacvičit. Okolo mě je ale úplně jiný svět.
Většina žen má na sobě extrémně upnuté legíny, které zvýrazní každý oblouk těla, každý sval i každý záhyb. Materiál je extrémně tenký, často světlý, takže není těžké si všimnout i intimních kontur. K tomu krátké topy nebo sportovní podprsenky, které nechávají vyniknout břichu i dekoltu. Vypadá to sexy, někdy až provokativně, ale zároveň je zřejmé, že je to promyšlený outfit. Nic náhodného. Nejsem moralista, ale při cvičení to fakt nejde přehlédnout a soustředit se na srpávně prováděné cviky je fakt obtížné.
Nejde však o odsuzování. Spíš o konstatování faktu. Ty ženy vypadají upraveně, nalíčeně, některé mají dokonale udělané rty, jiné umělé řasy. Velká sluchátka na uších, telefon neustále po ruce. Cvičí, ale zároveň sledují displej telefonu, kontrolují se v zrcadle a občas si pořídí selfie. Pár póz, lehké našpulení rtů a je hotovo. Je zajímavé, že většina z nich nemluví česky. Je to asi náhoda, ale připadalo mi, že fitness centrum v Praze působí spíš jako mezinárodní lounge než místní tělocvična.
Jako chlap si samozřejmě všímám hezkých postav. To by bylo pokrytecké popírat. Ale zároveň mám pocit, že jsem se ocitl někde mezi posilovnou a módní přehlídkou. Místo funění u činek slyším hlavně elektronickou hudbu ze sluchátek. Místo krátkých rozhovorů mezi sériemi vidím lidi zavřené ve vlastním světě. Místo zpocených těl vidím skoro nahé modelky u zrcadel.
Pamatuju si fitness centra jako místa, kde byli zpocení chlapi, starší lavice, vůně gumy a dezinfekce. Kde se řešilo, kolik dáš na benč, a ne jestli máš správný úhel při focení nebo určitou značku tepláků. Dnes je to jiné. Fitness je spíše pocitový prostor, kde se člověk nejen hýbe, ale taky prezentuje. Trochu mi to připomíná golf. Tam se také hodně lidí chodí spíše předvádět, než aby si užívali hru.
Možná jsem starý. Možná jen nemám potřebu sdílet každý pohyb online. Asi se pokusím najít nějakou undergroundovou tělocvičnu, kde bude všem úplně jedno, že na sobě nemám tepláky z Pařížské a na hlavě sluchátka jako pilot helikoptéry. Prostě místo, kam si přijdu zacvičit, zapotit a půjdu domů.
