Ještě před pár lety bych řekl, že se máme vlastně docela dobře. Každý měsíc mi na účtu přistane 51 tisíc. Na první pohled to je slušné. K tomu rodičák a jste „za vodou“. Jenže nejste…
Pracuji na plný úvazek, mám slušnou práci, stabilní příjem a rodinu, kterou mám rád. Teď jsme doma doma tři. Já, manželka na mateřské dovolené a malé dítě. Když se na to podívám zvenčí, možná to pořád zní jako normální, fungující život. Jenže realita je jiná. Padesát tisíc čistého měsíčně dnes nestačí. A to mě děsí víc, než bych si kdy chtěl přiznat.
Každý měsíc začíná stejně. Výplata přijde na účet a během pár dní je skoro pryč. Hypotéka si vezme velkou část hned na začátku. Bydlíme v Praze, v obyčejném bytě, žádný luxus. Přesto je splátka vysoká a nedá se s ní hnout. K tomu operativní leasing na škodovku. Auto potřebuju do práce, bez něj bych to nezvládl. Hromadná doprava by mi časově nedávala smysl a měnit práci kvůli tomu nemůžu.
Pak jsou tu běžné věci. Pleny, sunar, oblečení pro dítě, drogerie. Dítě z ničeho nic vyroste z bodýček a je potřeba kupovat nové. Energie šly nahoru, potraviny taky. Nechodíme do drahých restaurací, nejezdíme na exotické dovolené. Nakupujeme ve slevách, vaříme doma. Přesto na konci měsíce koukám na účet a zbývají tam stovky, někdy ani to ne.
Nejhorší je pocit, že nemáme žádnou rezervu. Nulu. Kdyby se rozbila pračka, museli bychom to řešit na splátky. Kdybych byl nemocný déle než pár dní, začíná problém. Kdybych se zranil a nemohl pracovat, všechno se sesype. Tahle myšlenka se mi vrací pořád dokola. Leží mi v hlavě večer, když nemůžu usnout. Ne proto, že bych byl přehnaně úzkostný. Prostě vidím čísla a ta jsou neúprosná.
Manželka na mateřské dělá, co může. Šetří, plánuje nákupy, řeší věci dopředu. Přesto to nestačí. Její příjem je spíš symbolický. Návrat do práce zatím nepřipadá v úvahu. Hlídání je drahé a rodinu v Praze nemáme. Takže zůstávám jediný, na kom všechno stojí. A ten tlak je znát.
Občas přemýšlíme, že bychom se odstěhovali z Prahy. Mimo město jsou levnější byty, nižší nájmy, klidnější život. Jenže tam zase nejsou tak dobře placené práce. V mém oboru bych si výrazně pohoršil. To, co bych ušetřil na bydlení, bych ztratil na příjmu. A riziko by bylo stejné, možná ještě větší.
Nemám výhled na lepší zaměstnání. Ne proto, že bych byl neschopný. Trh je prostě takový. Nabídky jsou, ale platově skoro stejné. Přesčasy nejsou řešení. Už teď jsem často pryč víc, než bych chtěl. Dítě roste a já u toho nechci chybět jen proto, abychom se dostali na nulu o něco později.
Když slyším, že padesát tisíc je nadprůměrný příjem, jen se hořce usměju. Možná na papíře. V reálném životě mladé rodiny v Praze to ale znamená neustálé počítání, strach z nečekaného výdaje a pocit, že stačí jedna chyba a všechno se rozsype. A to je pocit, se kterým se žije zatraceně těžko.
