Pochází z Mladé Boleslavi, vyučil se automechanikem a dokonce v 80. letech ve Škodovce čtyři roky pracoval, na což později s velkým úsměvem vzpomínal. Teď však zvládne maximálně výměnu kola.
"Bylo to perfektní. Ráno jsme přišli do kanceláře, dali si kafíčko. Pohoda! Práce jen někdy a neutekla.“ Zvládal rozebrat a zase postavit auto, jenže v současnosti přiznává: „Už radši nesahám ani do vlastního. Vývoj šel dopředu šíleně rychle, všude je elektrotechnika. Zvládnu maximálně blbosti jako výměnu kola.“
Osudem Jana Železného se totiž nakonec nestala automobilka, kam měl nakročeno, ale atletický stadion a oštěpařské rekordy. „Oštěp mi dal v životě daleko víc, než jsem očekával. Neměnil bych nic,“ ohlížel se za skvostnou kariérou. Už v 21 letech na mítinku v Nitře poprvé překonal světový rekord (87,66 m), byť tak trochu „náhodou“. „Na ty závody se mi totiž vůbec nechtělo. Naštěstí mě moje budoucí manželka přemluvila, abych za ní přijel na Slovensko.“
O rok později (1988) bral stříbro na olympiádě v Soulu, pak postupně posbíral tři olympijská zlata v Barceloně, Atlantě i Sydney. Mimochodem, za tu první si vysloužil od Škody, coby sponzora olympijského výboru, nového Formana Marathon v cenně zhruba 230 tisíc korun (to odpovídalo 50 průměrným měsíčním platům), zároveň Škoda dala výboru prémii 80 tisíc korun.
Ze Železného se v 90. letech stal fenomén, v roce 1996 vytvořil v Jeně dosud platný světový rekord 98,48 metru, postupně se třikrát stal mistrem světa, jen evropský titul mu vždy unikl. „To byl možná osud.“ Až na olympiádě v Aténách (2004) kvůli zranění skončila jeho nadvláda. Tehdy chlapík, který moc nedával najevo emoce, nezadržel slzy. „Nikdy jsem nebrečel, ale tam jo.“ Od mládí měl přezdívku Plechovka, ani při kariéře si neodpustil cigaretku či posezení u piva s kamarády. „To přece patří k životu. Musíte se umět odreagovat. Někdo, kdo vede firmu a musí být v práci klidný, si po práci potřebuje zařvat. Já potřeboval zmizet na tenis, na ryby nebo po sezoně jít do hospody,“ vysvětloval.
Kariéru ukončil 19. září 2006 tam, kde začal, tady na atletickém stadionu v Mladé Boleslavi. Tehdy se stavil u rodičů na oběd, prohlédl si novinové výstřižky i staré akreditace, které schraňovala jeho maminka, a pak s batohem a v teniskách vyrazil na svůj rozlučkový závod. „Jako před třiceti lety, když jsem s oštěpem začínal.“
Jen s tím rozdílem, že stadion už nesl jeho jméno. Při rozlučce vyhrál, připsal si tak 149. triumf z 246 startů. Poblahopřát ke kariéře mu tehdy kromě rodiny dorazila třeba Dana Zátopková či Roman Šebrle. Byla tu i Barbora Špotáková, které Železný věštil olympijské úspěchy, a ona i díky jeho trenérským radám skutečně dvě zlata získala.
