Česká pošta má být službou veřejnosti. Institucí, která má občanům usnadňovat život – doručovat zásilky, vyplácet poukázky, přijímat balíky a poskytovat základní administrativní servis. Ne vždy to tak ale funguje.
Ve své podstatě jde o službu, která by měla být dostupná ve chvílích, kdy ji lidé skutečně potřebují. Jenže při pohledu na pracovní dobu některých poboček vzniká otázka: pro koho vlastně pošta funguje? A mám vůbec šanci si tam něco vyřídit?
Běžný pracující člověk má v zásadě tři možnosti, kdy si může zajít na poštu. Buď před začátkem své pracovní doby, během polední pauzy, nebo po jejím skončení. To je jednoduchá realita každodenního života – většina lidí pracuje přibližně mezi osmou ráno a čtvrtou odpoledne. Logicky by tedy pošta měla být otevřená alespoň k, jako třeba obchody s potravinami. Od rána do večera. Praxe je však překvapivě odlišná.
Typickým příkladem je pobočka České pošty v Rybné ulici v centru Prahy. Na první pohled běžná pošta v rušném městském centru, kde by člověk očekával především časovou flexibilitu. Realita ale působí téměř jako logistická hádanka. V pondělí a ve středu se zde otevírá až v 10 hodin dopoledne. Každý den je navíc polední přestávka mezi 12. a 13. hodinou. A v úterý, čtvrtek a pátek se zavírá už v 16 hodin.
Zkusme si představit modelovou situaci. Pracujete od 8 do 16 hodin – což je velmi běžný pracovní režim. Před prací na poštu nestihnete, protože ta se otevře až v deset. Během obědové pauzy máte teoreticky možnost přijít mezi 12. a 13. hodinou – jenže právě tehdy je zavřeno. A po práci? Pokud končíte v 16 hodin, přijdete po většinu týdne přesně ve chvíli, kdy se dveře zavírají.
Výsledek je absurdní. Člověku zbývá prakticky jediná možnost: odejít z práce dříve, přijít později, nebo si vzít dovolenou jen proto, aby si vyzvedl doporučený dopis. A to u služby, která by měla být jednou z nejzákladnějších veřejných služeb.
Ještě kurióznější situace panuje na pobočce v obchodním centru Nové Butovice. Ta má totiž otevřeno pouze mezi 16. a 20. hodinou. Ano, čtete správně – čtyři hodiny denně, a to až v podvečer. Na jednu stranu by se dalo říct, že právě takový model může být pro některé lidi výhodný. Jenže zároveň to ukazuje naprostou nejednotnost systému. Jedna pošta je prakticky nedostupná pro lidi pracující přes den, druhá je naopak dostupná jen večer. Co třeba maminky na mateřské?
Celkový obraz tak působí spíše jako náhodná mozaika než promyšlená služba veřejnosti.
Problém není jen v jednotlivých pobočkách, ale v přístupu. Veřejná služba by měla vycházet z potřeb občanů. To znamená analyzovat jejich pracovní režimy, dopravní možnosti a běžný denní rytmus. Místo toho se někdy zdá, že se občané musí přizpůsobovat systému, nikoli systém jim.
Samozřejmě nelze ignorovat realitu – Česká pošta dlouhodobě čelí finančním problémům, nedostatku zaměstnanců a klesajícímu objemu klasické listovní pošty. Přesto by právě v takové situaci měla být prioritou kvalita a dostupnost služeb. Pokud totiž lidé získají pocit, že vyřídit něco na poště znamená komplikaci nebo dokonce nutnost brát si volno, začnou hledat alternativy.
A ty dnes existují – od kurýrních společností až po digitální komunikaci. Pošta, která byla kdysi symbolem spolehlivé státní služby, tak dnes někdy působí spíš jako instituce, která zapomněla, komu má vlastně sloužit. A dokud se nezmění právě tento základní přístup, budou se podobné situace opakovat.
Protože veřejná služba by neměla fungovat tak, že si kvůli doporučenému dopisu musíte brát den dovolené.
