Pamatujete Tuzex? Většinou to tam krásně vonělo, prodavačky byly mnohem atraktivnější než pokladní v tehdejších samoobsluhách, a před vchodem postávali chalíci v kožených bundách a „plesnivých“ džínách.
Tuzex byl zvláštní obchodní svět ve světě nedostatku. Vznikl v roce 1957 jako podnik zahraničního obchodu a jeho oficiálním smyslem bylo prodávat dovážené zboží za tvrdou měnu – dolary, marky či šilinky. V realitě socialistického Československa však představoval mnohem víc: výkladní skříň Západu, ostrov luxusu i rafinovaný nástroj, jak z obyvatelstva dostat devizy.
V prodejnách Tuzexu se objevovalo zboží, které bylo jinak nedostupné: džíny Levi’s, zahraniční kosmetika, elektronika, alkohol, cigarety, hračky i potraviny. Platit se dalo pouze valutami nebo poukázkami zvanými bony, které se oficiálně směňovaly v bankách – a neoficiálně ve velkém na ulici prostřednictvím veksláků. Tuzex se tak stal symbolem privilegia, ale také každodenní připomínkou absurdity systému, který nejprve lidem znemožnil legálně získat cizí měnu a pak jim za ni prodával základní věci.
Méně se ale mluví o tom, že Tuzex nebyl jen výkladní skříní dovozu. Byl také sofistikovaným mechanismem, jak „exportovat“ československé výrobky za tvrdou měnu – aniž by fyzicky opustily hranice státu.
Vedle západního zboží se totiž v Tuzexu běžně prodávaly i domácí produkty. Paradoxně šlo často o výrobky, o které byl v Československu značný zájem, ale na skutečných západních trzích by jen obtížně obstály. Typickým příkladem byly pneumatiky Barum OR 6, magnetoskopy (rozuměj „videopřehrávače“ Tesla, kalkulačky Tesla MR 610 či VKD, automobily Škoda 105 a 120 nebo bižuterie Jablonex.
Tato strategie byla z pohledu režimu geniálně jednoduchá. Zboží, které by se na Západě prodávalo jen s obtížemi nebo za nízké ceny, se nabídlo domácím zákazníkům – ovšem výhradně za valuty. Lidé, kteří měli příbuzné v zahraničí nebo si měnu obstarali na černém trhu, byli ochotni platit. Československý stát tak získával tvrdou měnu za vlastní produkci, aniž by řešil logistiku vývozu, marketing v zahraničí nebo konkurenční tlak západních výrobců.
Šlo o jakýsi vnitřní export. Devizy se vybraly doma, zboží zůstalo doma. Pro režim ideální obchod.
Automobily Škoda jsou v tomto směru ilustrativní. Modely 105 a 120 byly technicky zastaralé a na západních trzích se prodávaly jen s výraznými slevami. V Tuzexu však představovaly atraktivní artikl – možnost koupit nové auto bez dlouhého čekání. Stejně tak elektronika Tesla: videorekordér, kterému se běžně říkalo magnetoskop, nebo kapesní kalkulačky byly v běžné síti prakticky nedostupné, ale v Tuzexu ano – za bony.
Podobně fungovala i bižuterie Jablonex. Na Západě by čelila tvrdé konkurenci, doma však působila jako luxusní zboží se zahraniční aurou, přestože vznikala v Jablonci nad Nisou.
Tuzex tak nebyl jen obchodem. Byl ekonomickým ventilem, který měl zalepit chronický nedostatek deviz socialistického hospodářství. A zároveň byl tichým přiznáním, že centrálně plánovaná ekonomika nedokáže uspokojit ani základní spotřebitelské potřeby.
Po roce 1989 Tuzex rychle ztratil smysl. Valuty přestaly být zakázaným zbožím, hranice se otevřely a zahraniční produkty zaplavily běžné obchody. Podnik se ještě několik let snažil přežít transformací, ale bez privilegovaného postavení už neměl co nabídnout. Definitivně zanikl na počátku 90. let, kdy byl zrušen v rámci privatizace státního obchodu.
Zůstala po něm zvláštní nostalgie – a připomínka doby, kdy se i obyčejná kalkulačka nebo pneumatika mohla stát nástrojem státní devizové politiky.
