Sparta tomu říká osmifinále. Zní to lépe než předkolo play off. Jenže pravda je jednodušší. Sedmé místo po základní části je pro fanoušky Sparty zklamání. Od klubu, který chce bojovat o titul, se čeká víc.
Po prvním zápase série s Kladnem to ale spíš vypadá na další nepříjemný příběh. Lístek na tohle utkání stál sedm stovek a nebyl jsem sám, kdo si za něj rád zaplatil. V pondělí dorazilo lehce přes deset tisíc lidí. Atmosféra byla od začátku velká. Světla, hlasitá hudba, plameny u nástupu hráčů, blikající náramky na rukou fanoušků. U vchodu stojí vystavená formule, u které se lidé fotí. Show je to pěkná, o tom žádná. Jenže pak přijde hokej a je zle.
HC Sparta Praha skončila po základní části extraligy až sedmá. To samo o sobě vyvolalo mezi fanoušky dost otázek. Sparta má kvalitní kádr a ambice sahají výš než k předkolu play off. Tak proč až sedmá? Soupeřem v předkole jsou Rytíři Kladno. Pro Kladno je postup do vyřazovací části velký úspěch. Rozdíl v kvalitě kádru je na papíře zřejmý. Přesto hosté přijeli do Prahy sebevědomě.
Navíc mají v sestavě hráče, které sparťanští fanoušci dobře znají. Obránce Jana Piskáčka a útočníka Miroslava Formana, oba bývalé dlouholeté sparťany.
První třetina byla dlouhá, opatrná a nudná. Tempo bylo pomalé a akce končily dřív, než pořádně začaly. Kladno hrálo jednoduše. Poctivě bránilo a čekalo na chybu. Přesilovky Sparty? Bída s nouzí. Druhá třetina přinesla pět několik přesilovek pro Spartu. Jednu dokonce pětiminutovou. Ideální příležitost, jak zápas zlomit. Jenže místo tlaku přišla bezradnost. Přihrávky kolem mantinelu, minimum střel, žádný moment překvapení.
V hledišti začalo být nervózní ticho. Málokdy jsem na zápase Sparty slyšel takové ticho. Sparta nakonec přece jen skórovala. Pěkná akce, blafák, rychlá střela a hala na chvíli ožila. V tu chvíli to vypadalo, že favorit konečně převezme kontrolu. Jenže nestalo se.
Kladno zůstalo trpělivé a postupně přidalo na aktivitě. Nebyl to žádný velký hokej, ale byl to poctivý hokej. Odměna přišla vyrovnávacím gólem a najednou bylo jasné, že Sparta má problém. Zápas dospěl do prodloužení. V hale bylo zvláštní napětí. Lidé čekali, jestli Sparta konečně ukáže kvalitu.
Rozhodující moment přišel nenápadně. Střela od modré čáry. Vystřelil ji Jan Piskáček. Puk se před brankou odrazil a skončil v síti. Konec zápasu. Zklamání? Ano. Šok? Nikoliv. Od současné Sparty to překvapení nebylo. Bohužel.
Když jsem seděl ještě chvíli na místě a díval se na led, měl jsem pocit, že jsem právě viděl jeden z nejslabších sparťanských výkonů za dlouhou dobu. Hra byla pomalá, bez nápadu, přesilovky nefungovaly. A hlavně chyběla energie.
Kladno přijelo do Prahy s menším rozpočtem a na papíře s mnohem slabším týmem. Přesto vyhrálo. Proč? Protože hráči bruslili, bojovali a chtěli ten zápas urvat. Nebyli o moc lepší. Ale chtěli víc. O hodně víc. A právě proto jsem cestou domů přemýšlel nad zvláštní věcí. Do haly jsem šel jako sparťanský fanoušek, ale po tomhle zápase jsem začal fandit Kladnu.
