Byl to paradox tehdejší doby. Prodavač měl víc než doktor. Dneska je to ale podobné. Kdejaký instalatér je na tom lépe, než vysokoškolák. Měl jsem se hůře učit a byl bych na tom teď lépe.
Měl jsi se lépe učit, říkali mi rodiče. Ne, neměli pravdu. Měl jsem se hůř učit. Život totiž občas člověka nasměruje úplně jinam, než si původně naplánoval. Moje zklamání, když mě nepřijali na Vysokou školu ekonomickou v Praze, bylo obrovské. Tehdy jsem ještě netušil, že mě čeká škola, která mi dá do života mnohem víc než jakýkoliv vysokoškolský diplom. Shodou šťastných okolností jsem totiž nastoupil jako prodavač do podniku zahraničního obchodu Tuzex. Moje pracoviště se nacházelo na tehdejší frekventované stanici metra Mládežnická. Oficiální tabulkový plat byl sice pouhých 1750 korun, což byla v té době docela podprůměrná částka, ale realita všedních dnů vypadala úplně jinak. Každý den mi totiž rukama procházelo zboží, o kterém běžný občan tehdejšího socialistického Československa mohl jen snít.
Pracoval jsem v atraktivním oddělení sportu, automobilů a drobné elektroniky. Lidé v té době toužili po západních magnetofonech, kvalitních kazetách, značkovém sportovním oblečení nebo moderních doplňcích do aut. Nedostatkovost tohoto zboží vytvářela ideální prostředí pro obchodování pod pultem. Zákazníci byli nesmírně vynalézaví a ochotní dát téměř cokoliv, jen aby vytouženou věc získali. Moje denní spropitné a úplatky za sehnání exkluzivního zboží činily v průměru 300 korun denně. Za jediný měsíc se mé reálné příjmy pohybovaly mezi osmi až deseti tisíci korunami. Pro srovnání, primář v nemocnici měl podle tehdejších údajů Československého statistického úřadu v roce 1989 plat kolem šesti tisíc korun. Vydělával jsem tedy výrazně víc než špičkový lékař s obrovskou odpovědností.
Tuzex vznikl už v padesátých letech jako síť specializovaných prodejen, jejichž hlavním účelem bylo odčerpat od občanů cizí měny a získat pro stát tolik potřebné devizy. V těchto obchodech se nedalo platit běžnými korunami. Zákazníci museli používat speciální odběrní poukazy, kterým se lidově říkalo bony. Tyto poukazy lidé dostávali buď při legální výměně valut, které jim poslali příbuzní ze zahraničí, nebo jako část mzdy za práci v cizině. Kdo neměl legální přístup k valutám, musel bony nakupovat na černém trhu od veksláků za výrazně vyšší kurz, než byl ten oficiální.
Tehdejší doba zkrátka nutila lidi ke specifickému chování. Kdo mi nedal peníze přímo, revanšoval se mi jiným způsobem. Číšník z luxusní vinárny mě pozval na bohatou večeři, na kterou se běžný člověk nedostal. Vedoucí ze zelinářství mi zase jako protislužbu přinesl deset kilogramů nedostatkových banánů pro moji rodinu. Tento systém vzájemných služeb a neoficiálních dohod mě naučil o psychologii zákazníka a fungování trhu víc než tlusté ekonomické učebnice. Byla to drsná, ale nesmírně efektivní škola obchodu, která mi ukázala, jak mocná dokáže být síla nabídky a poptávky v prostředí, kde je všeho nedostatek.
