Po třiceti letech v jedné branži jsem přišel o práci. Chtěl jsem si vše vyřídit online ale místo úlevy mě čekala aplikace plná slepých uliček, protichůdné lhůty a dlouhé dny ticha po nahrání dokladu.
Třicet let jsem chodil do práce, aniž bych se musel ptát, jak se vlastně eviduje nezaměstnaný člověk. Věděl jsem, že existuje úřad práce, věděl jsem, že existuje nějaká podpora, ale samotný proces registrace byl pro mě do té doby jen teoretický pojem. Když jsem o místo přišel, řekl jsem si, že to přece dnes musí jít vyřídit z gauče, přes elektronickou žádost. Nemusím nikam jezdit, nemusím si brát volno, stačí pár kliknutí a bude to. Alespoň tak se o tom v televizních politických debatách mluví. Že prý stát jde občanům naproti a ušetří jim návštěvu úřadu. Zní to hezky, ale realita byla úplně jiná.
Aplikace, přes kterou se má člověk na úřad práce přihlásit, totiž působí, jako by ji navrhoval někdo, kdo nikdy neřešil, jak se ní bude v reálu pracovat. Nejde jen o to, že je poněkud nepřehledná. Jde o to, že se v ní člověk musí opakovaně vracet, dohledávat, co vlastně po něm chtějí a hádat, jestli krok, který právě udělal, byl ten správný. Chvílemi jsem měl pocit, že je systém stavěný spíš jako technická specifikace než jako „user friendly systém pro někoho, kdo právě přišel o práci a potřebuje jasné, srozumitelné postupy. Je to typická „ajťácká“ práce. Bezchybná z pohledu programátora, ale bez jediné myšlenky na to, čemu se říká user experience, tedy jak se s tím vším bude reálně pracovat člověku na druhé straně obrazovky. Přitom dnes, v době AI, musí být takový systém bez problému navržen za pár korun během jediného dne.
A další překvapení? Ta už nejsou „ajťácká“, ale v době, kdy všichni mluví o digitalizaci, hodně překvapí. Pracovnice úřadu práce po mně například chtěla doložit potvrzení ze Správy sociálního zabezpečení. Zjevně mezi těmito dvěma státními institucemi neexistuje žádné propojení – jinak by si přece úřednice mohla potřebný údaj „sáhnout“ přímo v systému, aniž by po mně chtěla, abych běhal mezi úřady a nosil papíry z jedné instituce na druhou. K tomu přidejme rozpor ve lhůtách: Úřad práce po mně chtěl doklad dodat do pěti pracovních dnů, zatímco na sociálce mi řekli, že na vydání téhož dokumentu mají lhůtu třicet dnů. Jak mám splnit lhůtu, kterou fyzicky nemůže dodržet instituce, na které jsem závislý?
Když jsem se ptal, jak doklad doručit, dostal jsem instrukci: e-mailem, přes aplikaci Jenda, nebo osobně. Ale rozhodně prý ne přímo té konkrétní úřednici, která mi žádost o doplnění poslala. Přitom mi to přišlo jako nejlogičtější cesta ze všech.
Dokument jsem nakonec nahrál do systému. Ovšem od té doby, a už je to skoro týden, ticho. Žádné potvrzení, žádná informace, jestli je vše v pořádku, nebo jestli mám něco doplnit. Člověk jen sedí a čeká, jestli se s podáním vůbec někdo zabývá.
Ztráta práce po třiceti letech je sama o sobě dost náročná situace. Nemyslím si, že je přehnaný požadavek, aby s tím systém, který má lidem v takové chvíli pomoct, aspoň počítal, a nekomplikoval ještě více to, co je už komplikované samo o sobě.
