Pro mnoho lidí je autismus spojen s rolí Dustina Hoffmana ve filmu Rain Man. Jenže v reálném světě se kolem nás pohybuje mnoho autistů, na kterých není na první pohled vůbec poznat, že tímto onemocněním trpí. Jako třeba Monika z Prahy.
Třicetiletá Monika se narodila na Slovensku, ale v podstatě celý svůj život strávila v České republice. Rodiče se záhy po jejím narození rozvedli, výchovu měla na starosti babička a o tom, že trpí určitou formou autismu, se Monika dozvěděla v podstatě až na gymnáziu. Tehdy se totiž začala její hyperaktivita, nesoustředěnost a nepochopení u většiny spolužáků projevovat nejvíce.
My jsme se s Monikou potkali na jednom marketingovém školení a domluvili se, že se s jejím pohledem na to, jak je autismus většinovou, v tomto případě tedy „neautistickou“, společností vnímán, podělíme s našimi čtenáři. Ne každý autista totiž vypadá jako Dustin Hoffman ve filmu Rain Man, nebo Štěpán Kozub ve skvělém českém filmu Spolu.
Podle Moniky je stereotyp, vykreslující autistu právě jako Rain Mana, u české veřejnosti velice rozšířen. Ne každý autista musí být totiž podle ní odsouzen k „nepotřebě“ jako třeba právě ikonický Rain Man. I autista může bez problémů vystudovat vysokou školu a zastávat náročná zaměstnání. „Já teď na jedné streamovací platformě sleduji seriál „Dobrý doktor“. Podle mě je v něm skvěle vykresleno nejen to, jak autisté fungují, ale také to, že dokáží být společnosti velice užiteční“, říká Monika.
A protože se Monika se seriálem naprosto ztotožnila, napadla ji ještě jedna zajímavá věc. Pochopitelně autisticky pojatá. „Ten seriál je fakt skvělý, takže mě napadlo, že se na něj budu dívat se svým přítelem, který pořád některé situace, nebo moje chápání a vnímání různých situací, nechápe“, říká Monika a pokračuje: „Jenže to je právě problém autistů, resp. jeden z nich. Byla jsem totiž nadšená, jak skvěle jsem to vymyslela. Po tom, co jsem mu posílala různé příspěvky podobných lidí v různých situacích, jako jsem já, nebo ho zahlcovala různými články, mi tohle přišlo naprosto geniální. Jenže…“
Ukázalo se, že je to právě zase ten můj netypický pohled na věc, protože přítel mi poměrně zklamaně řekl: „Ale já se nechci koukat na seriál, já chci vědět víc o tobě od tebe…“ Takže nezbyde nic jiného, než o tom mluvit, mluvit a zase jenom mluvit. Ale bude to těžké.
Co tedy vlastně dělí „normální lidi“ od těch více, či méně autistických? Je to především způsob myšlení. Podle Moniky to je stejné, jako když dva lidé sedí naproti sobě u stolu a každý vidí předmět ležící mezi nimi z jiného úhlu. Často mají na zmíněný předmět vlastně stejný názor, tedy zda je to třeba hezké, kulaté, hranaté. Ale každý na to přišel jinak a každý si to může i jinak vykládat.
Monika k tomu říká: „Lidé na spektru mívají odlišně namíchané handicapy. Spojuje nás sociální nemotornost, špatně vyjadřujeme své pocity, máme špatný odhad na různé situace. Například na vnímání závažnosti vlastní nemoci, přecitlivělost na komfort oblečení. Je pro nás typická fascinace různými věcmi, nebo ději. Někdo je velmi aktivní, jiný zase naopak. Někdo nosí stále stejnou barvu oblečení, někdo má OCD (obsedantně kompulzivní porucha; pozn. redakce), jiný má třeba zase další handicap".
Já například neumím uklízet. Proč? Protože to nikdy není hotové. Lezu z toho po zdi. V praxi to u mě tedy vypadá tak, že každý víkend uklízím úplně do maxima. Tak, aby vše bylo jak má být. No, a potom celý týden v bytě jenom žiju. Domů se chodím jen najíst a vyspat. Ale tady pozor! Jím většinou u babičky, která bydlí ve stejném domě, aby se mi v kuchyni nehromadilo nádobí. Navíc záměrně nechodím domů moc brzy. Abych si tam nestihla udělat nepořádek. A třeba návštěvy? Tak ty mě vyvádějí naprosto z míry. Jsem z nich nervózní nejen týden před, ale ještě týden po. Občas se také snažím být vtipná, ale zatímco já se svým vtipům směji tak, že se lámu v pase, ostatní se jenom pousmějí. To tedy v tom lepším případě.
Odpověď na otázku „V čem jsi jiná, než ostatní?“ je tedy pro mě úkol srovnatelný s vynálezem perpetuum mobile. Nedokáži na to jednoznačně odpovědět. A v tom spočívá problém toho „být na spektru“. My prostě nevíme, co je jiné, co je vtip, co je sarkasmus, nebo třeba ironie. Proto se celý svůj život musíme stále učit, jak v „normální“ společnosti žít.
Chcete si vydělat psaním podobných článků? Ozvěte se nám
Máte nějakou vlastní zkušenost s osobou, která trpí podobnou diagnózou, jako Monika? Napište nám do diskuze. A jestli se vám náš článek líbil, sdílejte ho, prosíme, dál. Děkujeme.
